O temných zákoutích ženské povahy aneb Jak si samy sobě škodíme

Ahoj kamarádi!

Pojďme si zlehka zakontroverznit.

My ženy máme zakořeněny zvláštní charakterové rysy, které se v mužské povaze nevyskytují  (anebo alespoň ne v takové míře).

Nejenže je máme nejspíš už dány do vínku, ale umíme je ještě rozvíjet, podporovat a mnohdy vyšponovat do (zbytečné) krajnosti. A to jak v kladném, tak i v záporném smyslu.

V tomto článku se pověnuji těm záporným.

Je poctivé předeslat, že moje uvažování je spíše mužské.

Jednak jsem se nejspíš jako přímý pragmatik už narodila a jednak  i s ohledem na mou práci moje mozkové závity jedou v mužském módu. Pohybuji se v mužském prostředí  (do jisté míry je to dáno objektivně, do jisté míry to sama preferuji). S muži si v globálu rozumím víc. A zdaleka to není jen tím, že mě baví fotbal, hokej a pivo :).

Píšu to proto, že některým rysům ženského myšlení, chování a vystupování jednoduše nerozumím.  Nechápu důvod  onoho hnacího motoru. 

Nabyla jsem dojmu, že všechny ty záporné atributy ženské povahy se nejvíce projevují ve vztahu mezi ženami navzájem. 

Že si samy sobě dokážeme znepříjemňovat život.

Dlouhodobým pozorováním jsem si sesumírovala,  že největší potíží je obava z ohrožení konkurencí jinou ženou/ženami, což následně  (častokrát zcela bezdůvodně) vede k preventivním akcím neodpovídajícím situaci.

Možná je pořád zakořeněna pradávná péče o svěřené teritorium a své hnízdo a tlupu (v širším a přeneseném smyslu slova) a z toho plynoucí potřeba bránit, chránit, bojovat,  aniž je ale důvod obrany, ochrany a války dán.

Snažím se najít příčinu, proč jedna žena dokáže tu druhou, třetí, padesátou tak usilovně nesnášet, aniž druhá strana ani nenaznačila, že  by s ní měly či mohly být nějaké potíže.

Ten pocit ohrožení konkurencí bohužel často vede k projevům navenek a nezůstává jen u myšlenkové nesnášenlivosti.

Úkosné pohledy jsou ještě to nejmenší.  I když ženská dokáže jedním pohledem prakticky zabít  (taky to umím a jsem v tom mistryně. Když se mi chce).

Potíž nastane v situaci, kdy se pocit ohrožení konkurencí stává formou žárlivosti, ale ne tou,  kdy jedna žena chce to, co má ta druhá.  Hůř - když se první  obává, že jí druhá sebere to její. 

Chlapa. Práci.  Uznání okolí.  Obdiv.  Vlastně cokoli.

Opačnou, avšak neméně nehezkou, stranou mince je vlezprdelkovství.

Lísání se do přízně jiné ženy s cílem buď ji využít ve vlastní prospěch nebo "získat za kamarádku" tu slavnější, úspěšnější - a pak to dávat na odiv. 

Neupřímné lichocení umí jen ženy.

A pak je tu účelové grupování.

Tvorba ženských skupinek vytvořených primárně z vypočítavosti, v nichž přátelství či pocit sounáležitosti nehrají hlavní roli. Početnější skupina vzniká z důvodu převálcování ostatních žen, vytěsnění, nepřipuštění k příležitosti.  

Nástroji boje jsou zhusta pomluvy, očerňování, hlásání myšlenek nemajících oporu v realitě. 

Navíc personální skladba účelové skupiny se často mění, dle toho, jak se kdo skupině znelíbil.

Vztahovačnost a neunesení připomínek  (které mnohdy nedosahují ani intenzity kritiky) jsou rovněž doménou žen. Mám dojem, že to hodně souvisí se sebevědomím, respektive jeho nedostatkem, jakož i s potřebou bezbřehého obdivu.

Jiný názor pak ta která prezentuje tak, že jí okolí závidí.  Nesmysl.  To jen neunesla, že  ji ostatní nevidí jako neochvějnou královnu.  Namísto,  aby využila jiného názoru ke svému rozvoji nebo i jen zamyšlení, začne kolem sebe kopat a frnět se.

Vztahovačnost ve vztahu k mužům asi známe všechny.

A umíme nevinnou poznámku přetvořit v drama, kdy si vystavíme příběh na zcela jiném základu než byl prvotní impuls. 

Primitivní příklad: Muž řekne: "Dneska ti to sluší". Žena (namísto, aby byla ráda za lichotku) odvětí: "Takže jenom dneska,  jo? A co se ti zas nezdálo včera  (před týdnem/měsícem /rokem/v minulém století)?" 

Nebo muž: "V tomhle vypadáš dobře". Žena: "Dobře?  Takže jako za tři?!  Tobě se člověk taky nezavděčí, furt budeš proti mně něco mít".

Cítíte ten paradox?  A poznáváte se?;)

Další slabinou je,  že  spíše hledáme chyby než bychom vyzdvihly přednosti.

O co je snazší tu druhou za zády setnout  ("Šmarja, vidělas, do čeho se zas navlíkla? ". "Ty jo, ta přibrala snad patnáct kilo". "Proč si zas narvala do podprdy dvoje fusekle?" atd. atp.)  než jí do očí  (bez prdelolezectví viz výše) cokoli pochválit.  Vždy se něco na pochvalu najde a nic to nestojí.  A ta druhá bude mít hezčí den.

Přiznávám, že tuhle drbárnu někdy provozuji taky.  Když ale ony k tomu ty nevkusné kreace z asijských eshopů našich tzv.youtoubových trendsetterek  (haha) přímo vybízí ;).

Jak jsem v úvodu uvedla, prostě si víc sednu s muži než s babami, což jsem si potvrdila i v rámci virtuálního světa.  Ano, našla jsem díky sociální síti  několik holek,  ohledně nichž jsem nesmírně ráda a vděčná, že mi vstoupily i do reálného  života, ale taky jsem musela několik rádobykamarádek od sebe odstřihnout  (z důvodů shora popsaných). Takže se to v průběhu času hezky protřídilo. Dlužno dodat, že trapné sviňárny některých jsem nechala bez odvety, i když bych je dokázala sfouknout jak svíčku.  Ale nějak se mi nechtělo a nechce  zrovna na tohle plýtvat energií a časem.  Tudíž jen zírám s otevřenou pusou, a tak to i zůstane.  Však ony boží mlýny melou.

Co považujete za největší slabinu ženské povahy či chování?  Ráda si počtu, jako vždy.

Děkuji, že mě čtete. 

Konec hlášení. 

Pusu teta

P. S.: V následujícím článku si odpočineme od úvah a dáme si sumážku tří paletek očních stínů. 

(Sako Tatuum, rtěnka Geisha 05 od Diego dalla Palma)