Ahoj kamarádi!
Pokračuji v úvahových článcích na Vaše podněty na Instagramu a dnes vybírám vynikající téma od @matyrysa. Díky, Marti.
Martina mi do komentáře napsala námět k úvaze, jak se vytrácí osobitost s tím, že je to vidět nejen na oblečení (jedna jak druhá), ale i v chování, kdy se spousta lidí chce zavděčit druhým a jde proti vlastnímu úsudku.
Začnu zase naším mentálním dědictvím, tedy poznamenaností dlouhými léty komunismu.
Nemohu to pominout, protože břemeno táhnou nejen přímí pamětníci, ale bohužel i generace poté.
Nemohu to pominout, protože břemeno táhnou nejen přímí pamětníci, ale bohužel i generace poté.
My přímí pamětníci jsme byli devastováni heslem "drž hubu a krok", tedy buď průměrný, neměj názor, neprojevuj se, buď šedivý jako všichni a hlavně nemysli.
Ve článku "Generace Student´89" jsem popsala mimo jiné úctu ke svobodě, a to v jakémkoli lidském konání.
Tedy nejen svobodně myslet, studovat, pracovat, volit, cestovat, ale i projevit svou individualitu.
Nebát se vystoupit z davu.
Stádnost je mi bytostně cizí, nejen proto, v jakém společenském prostředí jsem vyrůstala, ale jde i mimo mou povahu.
Už na gymplu jsem byla vždy "vůdce rebelů" a ač jsem "strhla stádo", přes čuňu jsem dostala vždy jen já (sbírka mých třídních důtek je úctyhodná. Dlužno říci, že jsem nikdy nebyla v opozici bez příčiny, vždy jsem se snažila vytřískat aspoň trochu té spravedlnosti a slušnějšího zacházení).
Už na gymplu jsem byla vždy "vůdce rebelů" a ač jsem "strhla stádo", přes čuňu jsem dostala vždy jen já (sbírka mých třídních důtek je úctyhodná. Dlužno říci, že jsem nikdy nebyla v opozici bez příčiny, vždy jsem se snažila vytřískat aspoň trochu té spravedlnosti a slušnějšího zacházení).
Přijde mi škoda, že když už nejsou dána objektivní omezení projevit svou osobnost, lidé toho zhusta nevyužívají a spíše je to obtěžuje.
Nevím, zda je to tím, že duch minula je stále přítomen, že to moje generace předala té další rovnou v mateřském mléčku (mého děcka se to netýká, geny nepředěláš :)) či je to pohodlností.
Nejspíš je snazší nechat se bez úsilí strhnout, přijmout cizí názory a postoje a plout s davem.
Protože projevy osobní individuality sebou nesou z logiky věci i odpovědnost za vlastní jednání a rozhodování.
Nevím, zda je to tím, že duch minula je stále přítomen, že to moje generace předala té další rovnou v mateřském mléčku (mého děcka se to netýká, geny nepředěláš :)) či je to pohodlností.
Nejspíš je snazší nechat se bez úsilí strhnout, přijmout cizí názory a postoje a plout s davem.
Protože projevy osobní individuality sebou nesou z logiky věci i odpovědnost za vlastní jednání a rozhodování.
A pak je tady taky všeobecně přijímané hledisko "co tomu řeknou lidi".
Já jsem si v průběhu života dospěla k heslu "take it or leave it" (viz článek "Je věk jenom číslo?").
Já jsem si v průběhu života dospěla k heslu "take it or leave it" (viz článek "Je věk jenom číslo?").
Pokud člověk nenarušuje cizí prostor, může se v klidu vykašlat na hodnocení své osoby ze strany ostatních, ať už se to týká věcí přízemnějších ("Vidělas, co to zas měla na sobě?") či světonázoru.
Nikdo do cizí hlavy nevidí, nikdo za nás nežije náš život.
Tudíž je bezpředmětné a svazující nechat se stresovat či vytáčet nepodloženým hodnocením ostatních.
Nikdo do cizí hlavy nevidí, nikdo za nás nežije náš život.
Tudíž je bezpředmětné a svazující nechat se stresovat či vytáčet nepodloženým hodnocením ostatních.
Navíc není hřích chtít být lepší, úspěšnější.
A rovněž není hříchem projevit svou osobitost, své zvláštnosti.
A rovněž není hříchem projevit svou osobitost, své zvláštnosti.
Jako vše má i tato věc dvě strany mince.
Zdravá ambice nerovná se nadřazenost a povýšenost.
Individualita nerovná se sobectví a sociální negramotnost. O nafrněnosti nemluvě. (Velmi časté jevy v blogosféře. Jedna debilní fotka zabraná ze stoje na židli v kavárně, kde se mezi změtí dortu, makronky, mainstreamového foťáku a květeny krčí reklamní produkt, ještě nedělá mistra. Jednou napíšu článek o temných atributech ženské povahy. A nebude to veselé čtivo. Účelové grupování. Falešné city a intriky. Nepřímost a nepřejícnost).
Zdravá ambice nerovná se nadřazenost a povýšenost.
Individualita nerovná se sobectví a sociální negramotnost. O nafrněnosti nemluvě. (Velmi časté jevy v blogosféře. Jedna debilní fotka zabraná ze stoje na židli v kavárně, kde se mezi změtí dortu, makronky, mainstreamového foťáku a květeny krčí reklamní produkt, ještě nedělá mistra. Jednou napíšu článek o temných atributech ženské povahy. A nebude to veselé čtivo. Účelové grupování. Falešné city a intriky. Nepřímost a nepřejícnost).
Překotné podléhání trendům je spolehlivý zabiják individuality.
Vyjetá masovost (často významně marketingově podpořená) logicky vede k zaškatulkování do nudného průměru.
Nechat se strhnout implantovaným pocitem, že když něco mají/dělají/myslí si všichni, tak musím taky, působí útlum osobnosti a pasivitu.
A je lhostejné, zda je impulsem snaha držet krok s masou, vyrovnat se okolí či obava vybočit z řady.
Vyjetá masovost (často významně marketingově podpořená) logicky vede k zaškatulkování do nudného průměru.
Nechat se strhnout implantovaným pocitem, že když něco mají/dělají/myslí si všichni, tak musím taky, působí útlum osobnosti a pasivitu.
A je lhostejné, zda je impulsem snaha držet krok s masou, vyrovnat se okolí či obava vybočit z řady.
Nalézt rovnováhu mezi projevem individuality a respektem k okolí je věcí vývoje, osobního rozvoje a v neposlední řadě i sebevědomí (zejména ve smyslu sebeuvědomění - viz článek "O sebevědomí").
Každý z nás je limitovaná edice, tak proč bečet ve stádu. Ne každý zvoneček na krku cinká tu správnou písničku.
Jaký názor máte Vy? Ráda si počtu, jako vždy.
Děkuji, že mě čtete.
Konec hlášení.
Pusu teta
Děkuji, že mě čtete.
Konec hlášení.
Pusu teta
Marti, kdybych se měla vypsat z toho, jaký mám názor, tak popíšu půl stránky 😂 Nejlépe bych to shrnula univerzálním mottem Ch. Bukowského...Svět patří těm, co se neposerou...
OdpovědětVymazatTo sedí!:)
VymazatMyslím, že nejdůležitější je právě najít tu rovnováhu mezi projevem individuality a respektem k okolí. Velice hezký článek!
OdpovědětVymazatDěkuji, Marti
VymazatAno, také jsem vždy byla rebel, jak to tak nějak vyplynulo z podstaty doby minulé, bila se za sebe i ostatní a nespočetněkrát narazila, a to i v dospělém věku. Nicméně pohodlním a zjišťuji, že jsem občas stádní, záleží na úhlu pohledu. Někdy je to fajn, člověka to uspokojí, zjistí, že Země se furt otáčí, ale dlouho se to nedá, cítím se nekomfortně a tak si zase jedu to svoje. Nicméně čím jsem starší, jsem tolerantnější a snažím se nesoudit, neb jak píšeš, nikdo nežijeme život těch druhých, máme dost co dělat s tím svým vlastním 😊
OdpovědětVymazatJe to tak.
VymazatS davem jsem nikdy nešla, za to jsem však vždycky vyčnívala a byla prů*erář, podle některých učitelů jsem byla „individuální“ až moc. Ovšem ta individualita vadila pouze u „některých“, takže jsem chodila na střední, kde šikana nebyl problém, ale problémem byli ti šikanovaní, že si vůbec stěžují. Neb si za vše samozřejmě (jak jinak) mohou sami. To mě akorát stále více utvrzovalo v pocitu, že při každé nespravedlnosti se musíš ozvat, bránit sebe a své blízké a také neuznávat autority. Ta moje individualita mi zůstala doteď, což mi dosti komplikuje i partnerský život, protože můj partner tak nějak nedokáže pochopit, že se mi některé zacházení ze strany jeho a jeho rodiny nelíbí a já před ním nedržím pusu a krok. Pak jen slyším, že jsem arogantní a nesnášenlivá. Mám tak i po 10 letech pocit, že jsem se zase vrátila na střední, kde si za vše zlé vlastně člověk může sám a co je běžné u jeho rodiny a není to žádný problém, je však problémem u mě. Občas si pak říkám, zda by mi nebylo lépe, kdybych byla prostě ovečka, která všechno snese, jde s davem, vše je pro ni růžové, super a nechá si vše líbit...
OdpovědětVymazatJednodušší by to asi bylo, ale náturu nepředěláš :)
VymazatZase skvělé! Mám radost, když vidím myšlenky, o kterých čašto přemýšlím sformulované někým jiným, do tak výstižné podoby. :)
OdpovědětVymazatA právě mám jasno, jak se bude jmenovat moje doména, kterou hodlám využívát k podobným úvahovým účelům... kouzelné slůvko MYSLI :)
Super!
VymazatAmen...Většinou mám ke všemu co říci, ale tady není co dodat👍
OdpovědětVymazatDíky, Blani
VymazatHmm já se snažila být "stádní", přizůsobit se většině a nevyčnívat ... i teď se o to snažím ... a přesto pokud budu stát v řadě, vždycky padne pohled na mě, pokud jsem seděla ve třídě, vždycky se profesor či učitel soustředil pohledem na mě a očekával reakci, nemusela jsem říct ani slovo, a přesto všichni věděli, co si myslím. A to nejsem ani bárbí typ, jen prostě obyčejná 164 cenťáků vysoká holka s velkejma očima. Prostě něčím provokuju, což není žádná výhra - za školu jsem chodit nemohla, protože si vždycky všimli, že tam nejsem :-)
OdpovědětVymazatMyslím, že z davu se nevystupuje tím, co má člověk na sobě či jak se nalíčí, ale z davu vystupje právě ta osobnost, někdy ani dokonale vystajlovaná, oblečená a nalíčená slečna i paní nemusí mít ... je jiná, ale přesto je tuctová a fádní.
No nic, to jen povzdech člověka, co je většinu života vnímán v trvalé opozici, byť neřekne kolikrát ani fň :-)
Vítej v opozičním klubu bez příčiny :))
VymazatBože, Marti! Chcem sa s tebou kamaratit! :) Hovoríš mi z duše. Este k tomu dodám, že aj v prípadoch, ked sa rozhodnem podlahnut trendu - uvedomujem si to a dolezite je to slovo ROZHODNEM. JA SA ROZHODNEM, mnohým ludom sa to tak nejak stane a ani nevedia preco. Ked sa ich spytas, PRECO? (to alebo ono), tak sa zacnu nervozne osívať a obzerať okolo seba.....akoby hladali, coho sa zachytit. Neuvedomuju si, ze zachytnym bodom by mali byt oni sami. Maximalne sa zmozu na odpoved: vsetci to tak robia.
OdpovědětVymazatMoc děkuji za krásný komentář. A souhlas -"všichni to tak dělají" , je problém.
VymazatNapísala si presne to čo si myslím a ako si žijem, len ja by som to nevedela dať takto na papier.
OdpovědětVymazatMyslím, že u mňa to bolo dané aj tým, že som prvorodené dieťa nútené rodičmi rozhodovať sa, tak som si začala riešiť veci po svojom, tak ako som chcela ja, samozrejme, neubližujúc okoliu a druhým.
A zhodou okolností som si našla muža rovnakého zmýšľania a svetonázoru :))) a naša prvorodená je detto to isté (ako píšeš, gény neprerobíš). Uvidíme akým smerom sa vyvinie druhorodená.
Inak, veľmi preveľmi sa teším na článok a temných zákutiach ženskej duše, vážne !
Už to sepisuji:))
VymazatAhoj Marti. Moje pomerne nedavna zkusenost s osobnim rozhodnutim (uz)nebyt ovce se tyka ceskeho porodnictvi. Vetsinu svyho zivota ziju v demokracii (od mych 9,5 let), ale z nasich porodnic se totalita doposud zcela nevytratila. Nektery personal jeste dnes nedokaze akceptovat, ze rodi tehotna zena, ne oni, a ja, ktera jsem si "dovolila" odreknout (po predchozi konzultaci s MUDr. i PA) rutinni medikaci a prijit s porodnim pranim a vlastnim nazorem jsem se setkala s takovym terorem a bacharskym pristupem, ze jsem odesla radeji na revers. Spatna zkusenost, ale beru to jako maly prukopnicky krucek, takze nelituju, ze jsem to zazila. Jinak vseobecne k tematu, i ja se obcas chytnu nejakeho trendu (nesnasim to slovo), ale spis z praktickych duvodu, kdyz mi dana zalezitost usnadni zivot, pomuze resit nejaky problem, proc se nenechat inspirovat? A ambice? Nemam a nikdy jsem nemela ambice ve smyslu kariery a budovani si urciteho postaveni. Ale ambice vic vedet, poznat, snazit se byt lepsi, laskavejsi, to uz mi neni cizi :-)
OdpovědětVymazatJá rodila 1993 a to byla stran přístupu síla všech sil. Dnes bych si to líbit už nenechala. Tehdy jsem byla vykulená ani ne 24letá prvorodička a držela jsem hubu a placentu :))
Vymazat