Když žití bolí aneb "Depka" není deprese

Ahoj kamarádi! 

Dnes se budu věnovat závažnějšímu tématu, a to tématu deprese a soužití s člověkem s touto diagnózou. 

Předesílám, že netuším, zda tu tento článek zůstane navždy, neboť jsem ho sice nechala podrobit cenzuře od toho, jehož se ve značné většině týká, respektive od toho, kdo mi dal impuls článek napsat (Charlie), avšak třeba ho tu později nebude chtít mít. (Mimochodem, článek je vydán v původní podobě, "cenzor" nezasáhl ani jednou, prostě jsem cítila, že by měl článek před publikováním číst). 

Žiji s mužem s (nakonec) diagnostikovanou depresí  (bipolární poruchou, dříve maniodepresivní psychózou).

Byť mám o tématu nastudováno  poměrně dost, samozřejmě nejsem odborník, tudíž prosím vystudované, aby mi prominuli případné terminologické a obsahové nepřesnosti.
Článek je čistě subjektivní, jinak to ani nejde.


Zároveň musím předeslat, že nebudu úplně konkrétní v jednotlivostech, protože se nejedná přímo o mě a můj muž má právo na soukromí a rozhodně ho nehodlám narušovat nad nezbytný rámec obsahu článku. 

Vyznění článku by mělo být obecnější s apelem, že pokud vás bolí duše, není důvod se za to stydět a běžte vyhledat pomoc dřív, než se to rozjede naplno. 

Deprese je pro laika definovatelná jako "ztráta radosti ze života", ovšem ne ve smyslu, že vás momentálně něco nebaví, nemáte náladu, všichni vám lezou na nervy, cítíte běžný smutek apod., tedy ve smyslu, čemu se slangově říká depka. 

Musím říct, že mě označení depka do jisté míry vytáčí, protože kdo neví a nezažil, svým způsobem bere toto označení nadarmo. 

Ztráta radosti ze života je při skutečné depresi ochromující a znemožňující v akutní depresivní fázi vykonávat i ty nejběžnější životní úkony.

U nás to bylo nejspíš tak, že se předchozí varovné signály přehlédly. Není jisté, že to tak skutečně bylo,  nejspíš ano.  A pak už ta mrcha udeřila v plné síle.

Trvalo relativně dlouho a dalo to i jisté úsilí přemluvit k návštěvě lékaře.
Já to chápu, nikomu se nechce. Zvlášť když vlastně nevíte, jak nejlépe popsat, co se s vámi děje a fyzicky se jevíte v pořádku. 

Praktická lékařka však na první dobrou odhadla problém a předepsala léky.
U antidepresiv tohoto typu je však potíž, že nezaberou hned, jedná se o časový úsek v řádu týdnů a navíc ne vždy konkrétní léčivo zabere.  A to byl náš případ. 

Bohužel psychiatrická pomoc je u nás poddimenzována, tudíž na hospitalizaci je čekačka a navíc  (aspoň tehdy) bylo složité se vůbec někam k odborníkovi dostat,  aby posoudil vážnost situace a doporučil hospitalizaci či jiný způsob vhodné léčby.
Naštěstí mi pomohl tehdejší kolega a domluvil aspoň konzultaci v nemocnici.  Pan doktor na ambulanci v nemocnici okamžitě hospitalizaci doporučil a manžel naštěstí nastoupil týž den.

Co se týká samotné hospitalizace, nejprve do něj prali serotonin kapačkou, poté následovaly léky  (které s určitými nuancemi užívá kontinuálně), měli tam různé arteterapie, relaxační metody a pravidelná sezení. 
Hospitalizován byl měsíc, po čtrnácti dnech došlo ke zlepšení. 

Každý den jsem chodila na návštěvu  (byl na otevřeném oddělení s odpoledními vycházkami) a vždy jsem před příchodem telefonovala, abych se ujistila, že už mohu přijít a můžeme ven. Když se z aparátu ozvalo "Tady blázinec, příjem", věděla jsem, že je líp:). My jsme v rodině velcí sarkasti. A pokud to jen trochu jde,  děláme si srandu i z neveselých věcí. 

Začátky pobytu jsem snášela špatně, cca dva týdny jsem odcházela z nemocnice po návštěvách s brekem,  nejen kvůli nejistotě, ale  i kvůli ponurému prostředí, které zrovna povznášející ducha nebylo  (tmavo, těžké obří  vstupní dveře s vrzáním, vybavení jak za Švejka).

Bohužel navíc došlo k nepříjemnosti - manžela tam okradli.  Ukradli mu celou příruční tašku z nočního stolku, v níž byly nejen doklady a nějaké peníze, ale  i klíče od bytu.  Vzhledem k adrese na občanském průkazu nás tato sranda přišla na 10 a půl tisíce - musel se vyměnit celý bezpečnostní zámek na Next dveřích u bytu. Doklady se naštěstí následně našly, někdo je zahodil a policie donesla.  Tohle v dané situaci křehkou zaléčenou psychiku rovněž nepovzbudilo.

Na oddělení byli pacienti s depresí v kombinaci s mladými děvčaty s poruchami příjmu potravy - nejspíš proto, aby dospělí a starší působili v pacientské skupině na mladé. Aspoň tak to vypadalo.
Děvčata vycházky ven neměla. Strávila jsem s holkami poměrně dost času a říkám vám, mlaďochům, co mě čtete, není to vůbec žádná legrace.  Ani v nejmenším.
Tohle taky nepodceňujte, viděla jsem na vlastní oči, kam to může dojít a většinou se dívkám přidružily i další duševní neduhy  (úzkosti, panika, zásadní sebevražedné sklony atd.).

Stran skladby pacientů s depresí se jednalo o širokou škálu sociálního, věkového i vzdělanostního spektra.  Musím však konstatovat, že několik osob se v nemocnici zjevně krylo před následky svého chování "tam venku" (zejména před exekucemi apod.).

Ke konci pobytu chodil manžel na celé víkendy domů. 

Byla jsem celou dobu v kontaktu s lékaři, ani ne tak proto, že by to chtěli, prostě jsem chodila prudit se žádostmi o info.  Jinak by mi neříkali nic.  To je si myslím taky chyba, rodina se může zapojit - dle mého názoru. 

Ošetřující lékař následně sdělil, že odchod domů je možný. Avšak za předpokladu, že si seženeme ambulantního psychiatra.  A začla anabáze typu pohádka O kohoutkovi a slepičce. Sehnat ambulantního psychiatra v Praze a ihned bylo tehdy nemožné. Vzhledem k tomu, že jsem nehodlala čekat na závěr pohádky  ("a než to celé oběhala, umřel"), vnutila jsem se nadrsno k ošetřujícímu s tím, že chci tipy na doktory a spojení, abych se na něj mohla aspoň odkázat.  Řekněme, že jsem byla sveřepě přesvědčivá :) (tuším, že si po mém odchodu musel sám pan doktor něco zobnout).

Nicméně,  zadařilo se,  lékařku jsme sehnali a manžel k ní chodí dodnes. On je spokojen, já ne. Chodí vlastně jen pro recept, návštěva ryc, pic, bum a zdarec.  Chybí psychoterapie, kterou mu ona nedá a on ji nechce ani od ní ani od psychologa. Vzdala jsem to,  nutit nemohu.  Myslím, že psychohygiena může pomoci i zcela tzv.zdravému, zvlášť tomu, kdo má stresově a odpovědnostně náročnou práci. 

Po všech těchto událostech a zásadním zhoršení mého fyzického stavu jsem sama terapii u psychologa  (nikoli psychiatra) absolvovala.
Obecně doporučuji, byť moje osobní zkušenost juchací není.  Řekněme, že ze strany poskytujícího službu došlo k nežádoucímu přenosu  (klientky se na víno nezvou. Tečka).
I přes to, pokud bych našla dobrého psychologa, ráda bych občas zašla vyhuhlat bebíčka a nahrnout je na cizího. Psychoterapii beru - s určitou nadsázkou - jako zpověď pro ateisty za peníze :).

Co se týká manželovy diagnózy, lékaři ponejprve tápali a hlavně se nemohl najít spouštěcí bod akutní fáze deprese.  Nakonec to bylo uzavřeno jako genetická záležitost. Konkrétní spouštěcí událost odhalena nebyla. Btw, písemnou závěrečnou zprávu z nemocnice do dnešního dne nemáme  (v rámci sarkasmu můj muž říká, že má "ústní papíry na hlavu":)).

Boj s depresí je běh na dlouhou trať. A čím hlubší jednou je, tím je těžší a delší návrat do plnohodnotného života. 

Pevně věřím, že stigma, které kdysi leželo šmahem na všech typech nemocí psychiky, je už smazáno, že se společnost již vyvinula. 

Jestli na něco apeluji, tak nepodceňujte své síly a možnosti a nebojte se říct si o pomoc. Jakmile si o ni řeknete nebo její nutnost alespoň připustíte, máte napůl vyhráno. 

A neberte nazdařbůh léky, které vám třeba dá kamarádka.  Zdaleka ne všechny léky na psychiku jsou vhodné na depresi  (například takový protiúzkostný Lexaurinek může při špatné aplikaci a "domácké" diagnóze spustit pěknou rotyku, pokud máte určitý druh deprese.  V té nemocnici jsem tento případ viděla). Léky na duši nejsou Paralen.

Příště si dáme zas nějaká ta malovátka.

Děkuji, že mě čtete.

Konec hlášení.

Pusu teta