Ahoj kamarádi!
Tento článek mám už v hlavě nějakou dobu, finální impuls k jeho napsání přišel v souvislostmi se situací, která mě momentálně pohlcuje.
V roce 1989 mi bylo dvacet a byla jsem na právech ve třetím ročníku.
Moje embryo bylo založeno ve dnech vpádu vojsk Varšavské smlouvy.
Vyrůstala jsem v tuhé normalizaci v rodině nekomunistů, tudíž léta dětství a dospívání, která by měla být nejhezčí a nejbezstarostnější, byla velmi ovlivněna okolním prostředím.
Ono se Vám moc nejuchá, když Vám ve třídě nad hlavou visí Husák a nakonec dostanete do čela komoušů brojlera bojlera Jakeše.
Všechny ty zrůdnosti typu Akce Z, Brigád socialistické práce, neholených soudružek ze Svazu žen, mávadel z krepáku na Svátek práce, úderných hesel na každém rohu, obav a strachu mluvit, všeobecného nedostatku materiálního i mentálního, to na vyvíjející se osobnost sakra působí.
Žijete v sevření. V nesvobodě ve všech směrech.
A když v létě 1989 složitě seženete autokarový zájezd do Jugoslávie s výjezdem z Bratislavy via Maďarsko (přes Rakousko to logicky stran ostnatých drátů nešlo), tak Vám seberou pas na hranici s Maďarskem a zpět Vám ho vrátí až v Bratislavě při výstupu z busu. A s sebou máte jako dozor estébáka, nejspíš pro sichr, abyste na matračce nedoplavali do Terstu či kam.
Nejste lidi, jste jen nástroj na plnění plánu.
Hnus, humus, odpornost a duševní zvrhlost. Přežívání.
Listopad '89 byl proto obdobím euforie, nadšení z každého dalšího dne a na naše poměry nebývalé solidarity a vzájemné slušnosti. (Máme to v sobě. Bohužel jen málokdy to projevíme).
Po překotných událostech vyvrcholených volbami 1990 (to byla volební účast!) se sice dostavilo vystřizlivění a postupem doby i kocovina, to základní tu však pořád je. Svoboda.
Která je zhusta brána jako samozřejmost či se na ni zapomíná a nepřikládá se jí váha, případně se neakceptuje, že svoboda má i své mantinely.
(O tom, jak se se svobodou žongluje, o tristním obsazení Hradu, o prapodivných manýrech inportovaného Uja, o negaci Bohumínského usnesení v revíru Bohouše Hurvínka apod. třeba někdy jindy. Straaaašně mě to štve).
Moje generace (plus mínus pár let dolů a nahoru, ale ne moc), má to specifikum, že byla přímo vtažena do společenských změn a výraznou měrou se na nich podílela - to je navzdory různým prohlášením neoddiskutovatelné.
Že pak došlo k určitému "odstrčení", to je pravda. Jestli mohlo být něco jinak a lépe, jsou jen dohady. Byli jsme mladí, bez zkušeností. Bez zkušeností ale byli i ti ostatní. Kde by je vzali.
Myslím, že Obamovo heslo "YES, WE CAN", je spíše heslem mé generace a Barack se bude muset smířit s tím, že jsem mu ho pro účely tohoto článku čórla. Beztak už ho nepotřebuje:).
V opojení, že MŮŽEME, jsme se vrhli do všeho po hlavě.
To mělo a má logicky i určité byznys výhody.
Ti mladší a ještě mladší, z nichž by člověk měl přirozenou obavu, že ho vytlačí či nahradí, totiž nakonec nejsou nebezpečnou konkurencí (statisticky, výjimky jako ve všem existují), protože už nejsou ochotni tolik "obětovat" - čas, pohodlí, jistotu, zodpovědnost. Jestli je to dobře či ne, je dvousečné.
Co si z mojí generace (v užším smyslu slova - ve smyslu osob, kteří byli (S)studenty '89) vzít (nebo se nechat inspirovat):
- pracovitost (jsme dříči);
- zodpovědnost a loajalitu;
- ochotu se vzdělávat (pořád jsme rádi, že vůbec můžeme a že informace si můžeme bez omezení hledat a využívat);
- nezávidění úspěchu, a to i toho, o němž si subjektivně myslíme, že je nezasloužený/zbytečný/nabytý bez úsilí. Totéž se týká vztahu k cizímu majetku;
- respekt k cizí práci a nápadům (a jsme zase u fejků, napodobování, kopírování, přiživování se na cizích výsledcích, těžení z nich, podpory a propagace takového konání);
- zájem o společenské dění, orientaci v politické a ekonomické situaci;
- aktivní volební účast;
- úctu k základním lidským právům v čele se svobodou.
V čem zmíněná generace není hodna následování:
- přehnaná pracovitost - workholismus (všeho moc škodí);
- pocit, že ostatní to neudělají tak dobře, jako my (zbytečné vysilování se a přehnaná zodpovědnost);
- naučení se odpočívat, až když není zbytí, protože tělo řeklo "a dost", přetažení sil mentálních i fyzických;
- absence lehkosti (moc si všechno bereme a rozebíráme do zbytečných hloubek);
- přehnaná nesmiřitelnost;
- neochota opustit rodnou hroudu;
- podrážděnost, když nám z našeho úhlu pohledu někdo něco "kazí";
- vysoké nároky nejen na sebe, ale i na okolí;
- někdy až přílišný konzervatismus.
Samozřejmě výše popsané neplatí na moje vrstevníky šmahem, v mojí generaci je spoustu lidí, kteří rezignovali a v rámci gaučinku jsou věčně nespokojení, aniž by pro změnu své situace cokoli udělali.
Co je pro Vás nejvyšší životní hodnota (kromě zdraví)? Ráda si počtu, jako vždy.
Děkuji, že mě čtete.
Konec hlášení.
Pusu teta
 |
| Na kedlubně květák :) |
