středa 16. března 2016

Mateřství a kariéra aneb Lze najít symbiózu?

Ahoj kamarádi! 

Dnes bych se ráda věnovala tématu skloubení rodinného a pracovního života, neb mám výchovu děcka již za sebou a udělala jsem i pár chyb, kterých bych se už dnes vyvarovala, respektive nejspíš bych nebyla tak urputná v nárocích na vlastní výkonnost. 

Porodila jsem v roce 1993, tudíž za jiné situace, než je teď. Nebyly technické vymoženosti, nebyly eshopy usnadňující nákupy, nebyly pomocnice do domácnosti  (i kdyby byly,  stejně na ně nebylo oběživo) a jedna papírová Pamprdlína vyšla na 7,50 při rodičovském příspěvku 940. Takže pěkně vyvařit 80-90 látkovek denně  (že jsem je celou dobu mimonočníkového období i žehlila, jest moje perfekcionistická úchylka a to už bych fakt znovu nedělala).

Na mateřské jsem byla více než 3 a 1/2 roku systémem 24/7. Označila bych se za velmi poctivou a obětavou matku, možná až moc. Nějak mi přišlo zcela normální, že jdu úplně stranou a dítě je číslo jedna. 
Tady s odstupem vidím, že kdybych si trochu ulevila, nic by se nestalo. Nicméně té plné "výchovné práce" nelituji, ono mi to to dítě velmi brzy vrátilo.  Nebudeme si ale nalhávat, že  by mi v tomto období stouplo IQ:). Na pískovišti jsem se s matkami nedružila  (to byla témata hovorů! Kokodákparade hadr), radši jsem se dobrovolně a ráda postarala i o všechny jejich děti. 

Práci se mi naštěstí podařilo najít po nástupu dítěte do školky na zkrácenku, abych stíhala školku.  Samozřejmě při vědomí a domluvě se zaměstnavatelem, že ačkoliv bude plat krácen na úroveň nižšího úvazku, stejně to musím zvládnout jako na plný.  Tudíž doma večer na prehistorickém PC  (nebyl ještě Word, svištěla jsem na T602 :)). No a když mi dítě vyzvedla ze školky a pak pohlídala babička, byla jsem v práci až do večera. Bylo to složitější, ale organizačně se to zvládnout dalo.  Je ovšem pravda, že dítě mám pouze jedno.

Do advokacie jsem šla "až" ve 29 a po koncipientských letech v necelých 32 letech složila zkoušky.  Dítěti bylo už osm,  prostě  jsem chtěla nejistotu podnikání   (přeci jen tam je) podstoupit, až bude dítě větší. Nemyslím, že by mi něco uteklo, jen to bylo o něco náročnější, než kdybych neměla rodinu. 

V mojí práci beztak v podstatě platí,  že  ženská musí být třikrát lepší než nejlepší chlap. 
Byla to dost náročná léta umocněná hypotékou, tudíž jsem dřela víc, než je v kraji zvykem. Zvládnutelné to s péčí o dítě je,  jen to chce dobře plánovat čas. 

Co bych zcela jistě udělala jinak a lépe, je delegace povinností, kde to jde. Protože dítě i všeobecně náročná práce propojit a sladit lze, ale mít k tomu kompletně celou domácnost, tj . úvazek číslo tři,  už je masakr. Celou dobu jsem ty tři úvazky jela dohromady, a to už má důsledky na zdraví, protože bylo několik let, kdy jsem neměla žádný volný čas.  Ani ždibec.  A to je špatně. Regenerace a oddych jsou důležité, já to pominula. 

Paní na úklid jednou týdně a slečnu na žehlení jsem si sjednala až po čtyřicítce. Když už by se předtím na to našly finance, tak jsem měla blok s tím, že za prvé nechci cizí lidi doma a za druhé "nikdo to neudělá tak dobře jako já". To je sice pravda:) - nicméně #noaco. Tenhle vskutku debilní postoj mě přešel. Nejlepší investice spolu s myčkou a sušičkou.

Tudíž - nejsme superženy a dokonce to od nás nikdo ani nečeká a nepožaduje.  Ten bič jsem si nad sebou držela výlučně sama. A  rozhodně bych s touto zkušeností už nebyla taková zaneprázdněná Vichřice, kdybych se vrátila v čase. 

Vzpomínám na to v duchu repliky z filmu Mrs. Doubtfire - táta v sukni, kdy Daniel Hillard říkal Mirandě: "Ty jsi jak vystřižená z Tance s vlky.  Nejsi ty ta zaměstnaná s pěstmi?". Asi tak. Bývalo by neškodilo ubrat na plynu. 

Čeho ale naopak nelituji ani v nejmenším,  je (na dnešní dobu) brzký věk pro mateřství (necelých 24). Dále absolutně nelituji, že jsem byla doma s dítětem tak dlouho a ani toho, že jsem si tu kariéru "posunula". Dnes je to zvykem spíš opačně - nejprve start kariéry, pak rodina. Nikomu to ani v nejmenším neberu, moje časová posloupnost mi však vyhovuje, byť samozřejmě žena musí vyvinout ještě větší úsilí a být ještě více disciplinovaná než svobodný muž. V obou případech. 

Odjakživa jsem však měla srovnané priority. Ač se to možná nezdá, jsem ultrakvočna - musím mít ta svá kuřátka pěkně pod křídly opečovaná a jsou pro mě tím hlavním v mém životě. Pokud bych tedy musela volit mezi rodinou a kariérou, bez přemýšlení a zaváhání volím rodinu

Suma sumárum: rodinu i kariéru skloubit lze a dnes už vím, že není nutné se u toho uštvat. Zároveň vím, že jako matka i (časově a mentálně vytížená) podnikatelka in one dokážu neošidit ani jedno,  ale chtít být navíc ještě Hospodyně roku, už hraničí s lidskými silami.  Tudíž v té třetí kategorii - péči o domácnost, se velmi vyplatí posunout své povinnosti dál, protože je to kategorie nejméně důležitá. Matka je v zásadě nezastupitelná, podlahu může vytřít kdokoli.  

Jak hledáte soulad Vy? Co Vám ulehčuje organizaci a koordinaci? A co si o tom myslíte Vy, které se na mateřství teprve chystáte?  Ráda si počtu. 

Děkuji, že mě čtete.

Konec hlášení.
Pusu teta 

43 komentářů:

  1. Moc hezky napsané, jen co je pravda! :)
    V tomhle ohledu jsem děsivě mladá a upřímně jsem nad tím ještě nepřemýšlela. Místo člověčího prcka jsem si pořídila chlupatého - psa. Je to taková moje příprava na dítě. Starat se o to musím, krmit to musím. Chodíme ven a podobně. Takže je to skoro to samé.. Jen mluvení bude trochu prekérka.. Každopádně máš/máte můj velký obdiv za zvládnutí. Každý si postupem času uvědomí, co a kde by udělal jinak. Čas vrátit nejde, ale tak snad příště ;) Krásný den a díky za zpříjemnění středeční pracovní nálady. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. Ani tak netoužím se vracet v čase, spíš bych si byla přála, kdybych tehdy trochu zvolnila:)

      Vymazat
  2. Ahoj Marti, tím, že Tě sleduji dlouho, vím, že máme spoustu věcí společných, ale tento článek mě utvrdil v tom, že je jich celkově mnohem víc:-)
    Datlováním po nocích v T602, zejména při OČR, počínaje, vyvařováním látkových plenek a jejich následným žehlením, i když už se to nemusela, ale co kdyby náhodou...přes vlastně všechno ostatní co popisuješ....sedí to do puntíku. Dodnes se občas zaobírám myšlenkami, že jsem spoustu věcí nemusela zbytečně hrotit, syndrom "nikdo to neudělá tak dobře jako já" je dán asi geneticky nebo co, trpím jim bohužel někdy i v současné době a přestože deleguji, tak kontroluji a kolikrát si sama sobě lezu na nervy:-( A přestože jsem si nikdy nemyslela, že jsem kvočnovský typ, ba právě naopak, tak jsem po letech dospěla k závěru, že jsem, a nestydím se za to, navíc jak píšeš "plný výchovný čas", resp. investice do potomstva se vyplácí:-) Hezký pracovní den přeji. Irena

    OdpovědětVymazat
  3. Dakujem za clanok, perfekcionizmus je i moj problem, ale pri niekolkych detoch si s nim koledujem o pobyt na psychiatrii. Nad panou na upratovanie uz premyslam dlhsie, mam dokonca i dobre referencie ale stale mam pocit, ze by som musela najprv upratat cely byt kym ju k nam pustim :-) takze to tak skoro nebude a to je potom zacarovany kruh...
    A je pre mna povzbudenim vidiet taku uspesnu zenu, ktora dokazala zladit karieru a vychovu, dava mi to nadej :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nebudu lhát, před příchodem paní to trošku doma pofackuji;), z toho jsem ještě nevyrostla.

      Vymazat
  4. První dítě ve 25 a dvakrát týdně odpoledne v práci, druhé dítě v 37 a práce jen občas. Obojí má něco do sebe. Dokonce bych řekla, že s prvním jsme zažili mnohem více výletů a akcí neb jsem měla kamarádku se stejně starými dětmi a bydlela jsem v paneláku, tak jsem utíkala do přírody. Teď máme zahradu, tak už nemám potřebu utíkat do lesa a užívám si doma. Taky si myslím, že kariéra se dá budovat kdykoliv, děti lze mít jen chvíli. Momentálně mi pracovní pauza nevadí, čeká mě ještě 20 let v procesu. To jsem měla spíš nervy v těch 25,že mi něco uteče.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně. Nakonec ta práce neuteče, ale děti rostou strašně rychle.

      Vymazat
  5. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj Marti,
    klobouk dolů, oproti tobe jsem teda lempl, jen co je pravda ;-) Moje story: První dítě v 31, druhý v 35- nynější stav, jsem doma s 8 měsíčním prckem, starší je ve školce. Pred detma jsem stihla chvilicku pracovat a žít v cizině, pak slusna, ale neuvěřitelně náročná prace v Pze. Návrat po první materske (3 roky doma) byl strašný, místo aby mi vyšli vstříc zkracenym uvazkem, přidali práci!!! Po třech měsících jsem to vzdala a zázračné otehotnela. Další práci chci snad jakoukoliv, ale musí být na pár hodin, nejsem závodní chrt. Podle mě panuje všeobecná představa, že zena-matka, by měla hakovat nejmíň 8h denně v práci, pak obstarat děti, doma vařit, poklidit, úkoly s detma atd.,atd.
    Mně je na mateřský dobře, na hřištích si zalejzam z dosahu slepic a čtu, rada občas přenechám děti muži a zdrham do normálního světa. Abych intelektuálně nezakrnela, mám 1x týdne 2 hodiny francoustiny. Je to sice jednostranné, ale zbytek dozenu u tebe na blogu ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dano, hlavní je stejně prcek (l'enfant, N'est-ce pás? ;).

      Vymazat
    2. Oh lala, Martina válí :-*

      Vymazat
    3. Oh lala, Martina válí :-*

      Vymazat
  7. Marti, opět úžasně napsané...V myšlenkách jsem se vrátila do roku 1993, kdy jsme si pořídili první princeznu a samozřejmě jsme výhradně vyvařovali a žehlili a musím přiznat, že tatínek vydatně pomáhal. U princezny číslo dvě o dva roky později jsme už kombinovali s jednorázovkami, jak jen nám peněženka dovolila. I když podle mnohých to byla rozmařilost. Myčku i sušičku jsme si pořídili poměrně brzy, uskromnili jsme se jinde. Do práce jsem nastoupila, až když alergické reakce mých ratolestí dovolily. Do pracovního procesu jsem se zapojovala postupně. Pokud byly holčiny malé, chtěla jsem s nimi prožívat co možná nejvíc, každé vystoupení, každý úspěch. Být tu pro ně, kdykoli mě potřebovaly. Nelituji...jsou to nejhezčí zážitky, které mám. To nepřeválcuje nic, ani pracovní úspěch, ani vysoká částka na výplatnici...Tak to prostě mám, asi jsem megakvočna a nestydím se za to. Mám hezké manželství a dvě báječné mladé slečny, na které jsem pyšná a je to úžasný pocit. Dnes v práci trávím spoustu času, bez výčitek, že bych měla být někde jinde, takže si to vynahradím. Prostě na to přišel ten správný čas :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Svůj pracovní život (neb o dělání kariéry se při mých dosavadních pracovních funkcích se hovořit nedá) bych vyměnila za alespoň jedno dítě. Žel...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marti, diky za osvetu v tehle oblasti. Jen vic takovych prikladu, ktere se nestydi za priznani, ze lze skloubit praci i rodinu,ale za cenu vypomoci nekde jinde. Vsechno se zvladnout neda. Ja jsem ted na te karierni strane, ale podobne jako Barb, klidne bych vymenila za dite. Bohuzel, clovek mini, zivot meni. Kvocna jsem byla vzdycky, ale manzel se rozhodl pro mladsi a blondatejsi model, takze v tu chvili bylo zamereni se na karieru nejlepsi zachranou. Ted je mi 32 a biologicke hodiny biji jako o zavod. Takze jsem rada i za diskusi pod clankem s dalsimi podnety, kde je videt, ze vse jde i ve "vyssim" veku

      Vymazat
  9. Moc se mi líbí tvůj přístup - "já to dělám takto, vyhovuje mi to, ale vám může vyhovovat něco úplně jiného".
    Já jsem v průběhu času zjistila, že absolutně nejsem ambiciózní typ, navíc v oboru, který jsem vystudovala jsou tak mizerné platy, že úlohu živitele převzal muž. Já se v současnosti starám o domácnost a tři malé děti (1, 3 a 8 let). Tento tradiční model nám všem vyhovuje (i když dovedu si představit jít pracovat třeba 2 dny v týdnu, ale není nikdo, kdo by se staral o tu nejmladší a vyzvedával ty starší ve škole a školce). Co mi ale v soućasnosti vadí je mediální adorace matek, které se po šestinedělí vrací k práci. Proč pak mít děti, když se většinu času o ně stará někdo jiný (babička, chůva,...). Většinou se maminky obhajují tím, že po návratu se dětem věnují třeba 2 hodiny na 100%. Ale já myslím, že vazba s jednou osobou je pro dítě do 2 let prostě důležitější, než si s ním 2hodiny hrát. Děti vidí, jak máma pracuje, batole "pomáhá", sleduje jak se máma chová,... To prostě nelze nahradit. Ale také říkám, ať si dělá kdo chce, co mu vyhovuje. Jen bych nerada, aby společnost sklouzla k modelu, kdy budeme nutit mámy vracet se do práce, protože jako obyčejná žena v domácnosti nebude mít ten správný status.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Margarito, mam uplne stejny nazor. Adorace matek, ktere se od miminka hrnou do prace a neustale poukazovani na zahranicni modely, ze napr. ve Francii je bezne byt s miminkem doma jen prvni 3 mesice a pak ho soupnout do jesli, me uvadeji v udiv. Proc pak mit deti?

      Vymazat
    2. Máma je prostě nenahraditelná. I proto jsem proti střídavé péči a podobně. V tomhle jsem ultrakonzerva.

      Vymazat
    3. Marti nemůžu nereagovat na střídavou péči. U nás nyní aktuální téma. Moje sestra má děti (od 5 a 8let) už 2. rok ve střídavé péči. K psychologickým posudkům dětí a ani na doporuční sociální pracovnice, že by děti měly žít s matkou soud nebral zřetel. Děti střídavou péčí trpí a otec má dobrý pocit, že se pomstil jejich matce, která si dovolila od něj odejít. Názor a přání jeho vlastních dětí ho nezajímají! Absolutně nechápu, kdo vymyslel střídavou péči, která má dle mého názoru naprosto destruktivní následky na psychiku dětí. Malé děti, které chtějí být s matkou a 14 dní musí být bez ní?! O tom, že žít ve dvou domácnostech je vyčerpávající pro dospělého natož pro dítě, se asi nemusím ani rozepisovat. Stejně tak si myslím, že během mateřské by se o děti měla starat matka. Mám děti 2 roky od sebe a občas je to fakt mazec (aby bylo hotovo i doma), ale neměnila bych. Do práce budu chodit celý život a děti mám malé jen jednou. Když mám krizi, tak si nechám pohlídat babičkou a sjedu si udělat radost (třeba rtěnkou že :-D). A i když občas fakt padám na hubu, tak je to nejkrásnější období a jsem s nima doma šťastná!

      Vymazat
  10. Vidím i mám to podobně, otěhotněla jsem před 10 lety a kousek, těsně před státnicemi, roky pauzy se mi díky dvěma klukům zdvojnásobily, ale stihla jsem při tom ještě jednu kratší školu - paradoxně při druhém dítěti, to už jsem byla víc klidná a uměla plánovat čas sobě (i babičkám :-) ). Jo a na hřištích a lavičkách jsem přelouskala v trávě několik knížek a nachodila mnoho kilometrů - třeba z Podolí do Troje po náplavce přes Letnou a Stromovku, na Starém městě zas pěkně drncaly kostky, dítě spalo několik hodin a já si připadala jak turista ;-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Závidím spící dítě :)). U nás se nespalo.

      Vymazat
  11. Soulad sa mi dari vdaka mojmu manzelovi. Bez neho by som to "nedala". My sme rodicovsky team a mozem sa na neho 100% spolahnut, ze sa o dieta postara minimalne tak ako ja. Ked mal chlapcek rok, dostala som ponuku vratit sa do prace a tak siel na pol roka na matersku muz. Potom sme mali pol roka "chuvu" a teraz chlapcek chodi do jasli. Ja by som nedokazala byt doma tri roky, nie ze by som nechcela byt s dietatom, ale ja potrebujem k svojej existencii interakciu s dospelymi ludmi a ine matky na detskych ihriskach a v materskych centrach neboli pre mna to prave orechove (a ako citam v komentaroch, nie som jedina). Dolezite podla mna je aj to, ze pracujem pre firmu, ktora nehadze matkam polena pod nohy a mam chapaveho sefa, ktory sam je otcom rodiny. Tym nechcem povedat ze mam nejake ulavy, ale mne staci, ze je tam urcita ludskost, slusnost a vzajomna ustretovost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bez vstřícného postoje mého muže bych to takto nedala. A rozumím, co říkáš.

      Vymazat
  12. Je fakt,ze mnoho žen se u prvního dítěte víc honí, aby bylo pro prtě vše zabezpečeno s vše nažehlený a perfektní, upřímně je tohle pořád lepší než věci brát na lehkou váhu a samozřejmost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, vícedětné maminky už to asi mají více v paži, ono to ani jinak nejde. Ale nemohu posoudit, když mám jedináčka;)

      Vymazat
  13. Ahoj Marti, hezky napsano, dik! Prdolce ted v sobotu bude 5 mesicu a mne strasne pomaha si precist, ze nekdo ve zdravi prezil nocni vstavani, ktery ted u nas zacalo (do 4. mesice chrupkala celou noc jak andilek)...Pani na uklid k nam chodi jednou tydne a diky ni se muzu prave vic venovat Pepce. Manzel je skvely, ale diky svemu povolani maka od nevidim do nevidim, abychom se meli dobre. Takze k absolutnimu stesti uz mi chybi fakt jen to, aby si ho uzila mala vic i pres tyden... Ale neco za neco, holt. Krasny den!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Markéto, moje dítě nespalo prakticky vůbec. Nekecám. Ani jako kojenec. V pozdějším batolecím a předškolním věku jsem byla ráda, když na budíku nezačínalo vstávání jakože do dne číslovkou 4. Cokoli po páté ranní, úspěch :))

      Vymazat
    2. Tak to obdivuju! Jeste to plinkovani k tomu...Clovek ani nevi, kolik toho zvladne, dokud to nezkusi...

      Vymazat
  14. Skvělý článek,zajímavé komentáře.

    OdpovědětVymazat
  15. Martinko, moc ráda si vždy počtu tvoje články- nejen o rtenkach ;) , ale i inspirativní do zivota. Deti jeste nemáme a chvilku to potrvá. Diky nemoci jsem ted byla hodne času doma a tesim se do prace (asi to bude masakr ze zacatku). Rikala jsem si, ze kdybych aspon nějakého mrnouse ted mela, tak se tak doma nenudim... Uz jsem toho hory přečetla - nejen knih, ale i blogy (pomalu budu odborníkem na kosmetiku - alespoň dle toho co jsem si o ni přečetla :)))))). A k mateřství: jsem toho názoru at si kazdy udělá tak, jak potrebuje- neodsuzuju matky co chtěji hned pracovat a ani ty, ktere zůstanou cele 2-3 roky doma. Sama vim, ze kdyz vypadnu ven mezi lidi hned je lip než jen sedět doma... A kdyz zena pracuje tak proč nemít někoho kdo vam pomůže doma, poklidi. A paní ktera uklid děla je určitě taky rada ze ma praci.

    OdpovědětVymazat
  16. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  17. Hezky napsáno:) Pro mě byl největší šok nastoupit po 3 letech do práce (dikybohu na stejnou pozici) a zvládnout vše jako bych byla na mateřské ... Teď uz je to lepší, ale porad bojuji. Dítko mám naštěstí odjakživa hodné ;)

    OdpovědětVymazat
  18. Marti, díky za povzbuzení. Občas mám takové myšlenky, jestli to neberu moc kacířsky, že si užívám pár volných chvil, když je dítě v miniškolce nebo si namísto šůrování radši přečtu časopis ;-) Občas si říkám, jestli do toho kariérního vlaku ještě stihnu naskočit, ale je pravda, že za rodinu bych neměnila.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Fidu, dík za návštěvu. A volnou chvilku užívej do posledního kousku, já jsem v tomto negativní příklad. A žádný vlak neujede - nemá zelenou:)

      Vymazat
  19. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  20. My jsme se s manželem vymodleného dítěte "dočkali" až v mých 28. Na oplátku jsme dostali rovnou dvě😁. A to byl potom rachot. Já si ho však užívala s radostí 4 roky, protože mi to zaměstnavatel umožnil. V mojí vystudované profesi se žádná velká kariéra udělat nedá, ale odpoledne a o prázninách nemusím zas řešit hlídání😉 Jsem totiž učitelka, tak mojí jedinou nevýhodou je, že celý den řeším jenom děti. I to se s rostoucím věkem mým i mých dětí však zvládá snadněji. Bez manžela, který je ale hlavním živitelem rodiny by to však nešlo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zázemí je vždycky důležité, to bezpochyby.

      Vymazat
  21. Je fajn, že jsi to tak sepsala. Jó, dřív se mámy uměly otáčet! Dneska se nejvíc otáčí na internetu:)) Myslím, že teď, kdy se dá spousta profesí šéfovat z domova po telefonu a internetu, to je mnohem snazší. Doba se mění a my s ní.
    Já se snažím si neříkat " co by, kdyby". Jsem fatalista. Taky si myslím, že člověk by neměl ničeho litovat. Stejně už se to nedá vrátit. Říká se, že " v každém okamžiku děláme to nejlepší, co můžeme". A taky přece: "Každý svého štěstí strůjcem". Každý si holt nese následky svého počínání sám.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A hlavně - zkušenost je stejně nepřenosná, každý si odžije to svoje sám.

      Vymazat