Zaměstnanec či OSVČ? Aneb PRO a PROTI ( tak trochu z pohledu ženy a matky)

Ahoj kamarádi! 

Dnešní úvaha je psána na popud Míši @miss_zum.

Tento příspěvek do jisté míry volně navazuje na článek "Mateřství a kariéra aneb Lze najít symbiózu?" ZDE a jedná se o téma poměrně obtížněji uchopitelné, neboť obsahuje tolik subjektivních proměnných, že lze velmi těžko zobecnit.


O určité "zobecnění" se přesto pokusím, jinak by to byl nepřínosný  osobní výlev bez jakéhokoli sdělení, a to by se mi ani nechtělo psát. 

Předesílám, že já mám sama u sebe jasno. A za další - moje povolání je přeci jen specifické ve vztahu k širokému a různorodému spektru činností ostatních OSVČ   (výkon advokacie stojí mimo živnostenský zákon, je upraven speciálními předpisy, vyžaduje zvláštní vzdělání a zkoušky).

Začala jsem po škole jako zaměstnanec, pokračovala tak chvilku po mateřské a poté šla koncipovat  (kde je to rovněž na zaměstnanecké bázi, a to povinně, jako jeden z předpokladů moci jít k advokátním zkouškám).

Že jsem se nestala OSVČ hned po škole, má prozaický důvod - na začátku divokých devadesátých let a s jasným cílem být mladou matkou, to postrádalo logický smysl. 

Nebyla jsem zaměstnána extra dlouho, brala jsem to víceméně jako kompromis.

S odstupem času mohu zhodnotit, co mi na postavení zaměstnance nevyhovovalo (a nezahrnuji v to koncipientská léta):

- nadmíra interní "činnosti" aka "nepotřebujeme zákazníky, odběratele, partnery...zabavíme se sami". Mám tím na mysli určitou neproduktivitu či z mého pohledu produktivitu zbytečnou, která zaměstnavateli v důsledku užitek nepřinese  (zbytečné tlachy na poradách, oběžníky o ničem, hlášení a reporty o bezvýznamných záležitostech a podobně);

- intriky v kolektivu - mnoho bab pohromadě = skupinkování, pomluvy, trapné hašteření (to nesnáším);

- příliš ambiciózní muži bez talentu, vzdělání a přirozené autority (někteří, samozřejmě ne všichni) - takoví ti Napoleonci, co jsou zřejmě doma pod bičem otrokářky, tak si musí nahnat ego jinde;
- stejný, ne-li horší, výdělek jako ostatní bez ohledu na mnohem vyšší pracovní výkon = důsledek intrikaření a mnohdy i ješitného pocitu ohrožení nadřízeného od výkonného podřízeného (což je v důsledku pochopitelně zaměstnavateli ku škodě, neboť zahnívání jest brzdou pokroku). Tomuto jevu obecně říkám Syndrom Bezdíkov (via film o Básnících: "Štěpánku, přeci Tě nemůžou vyhodit." "Ne, maminko, ale mohou mě doporučit jako nejlepšího").

Výhody zaměstnaneckého statusu lze pojmout asi takto: 
- (do jisté míry) jistota
- dlouhá dovolená (a placená!)
- benefity různého typu 
- zvyšování kvalifikace a dovedností na náklady zaměstnavatele
- nemocenská
- limitovaná odpovědnost,  a to nejen za škodu (vyjma hmotky), a to i obecně za samotné výsledky práce. 

Všechny tyto výhody zaměstnanců se zrcadlově překlápí v nevýhody OSVČ, kde je to přesně naopak. A nemyslím tím jen ručení celým majetkem  (v mém povolání je navíc povinné pojištění, a vzhledem k rozsahu mojí práce nutnost se ještě připojistit, což stojí raketu). Myslím tím i globální vyšší odpovědnost za výsledek.  Dále pak nezajištění pracovních podmínek a pracovního prostředí třetí osobou  (zaměstnanec přijde do práce,  kde se svítí, topí, teče voda, funguje mu počítač i tiskárna, je v ní toner i papír atd.  A když něco z toho nefunguje, není to primárně jeho potíž).

Výhodou pro OSVČ je z mého pohledu hlavně svoboda ve smyslu volné a samostatné organizace svého pracovního života  (což je však vykoupeno množstvím povinností a omezení s tím souvisejících).
S nadsázkou říkám, že jsem si "koupila svobodu, abych mohla děsit lidi za peníze". Provoz je nákladný a vzhledem k neustále se zhoršujícím podmínkám pro podnikání čím dál nákladnější.  Letos zkraje roku jsem měla velkou a akutní krizi, když ještě navíc přišla povinnost kontrolního hlášení.  To už pokládám za mentální  dno výplodů volených zástupců a exekutivy  (mám snad v podstatě práskat vlastní klienty?  To je v příkrém rozporu se základním posláním i koneckonců zákonnou charakteristikou smyslu a účelu mojí práce). Všechny tyto podnikatelské "libůstky" však ponechám stranou, překračují rámec tohoto článku i zaměření blogu a navíc vždy, kdy si na to vzpomenu, chytne mě zuřivá nálada a zároveň velmi rychle mizí pracovní motivace. Tudíž konec fňukání na toto téma. 

Další výhodou pro OSVČ je rozvrstvení pracovního času dle vlastní úvahy a potřeb (konkrétně v mojí práci toto do jisté míry padá, a to z důvodu nařízených jednání, ať už soudních či jiných, z důvodu lhůt atd.).
Pominu-li specifika mého povolání, pak tato výhoda je velkým bonusem právě pro matky malých dětí. Například účetní v pohodě může dělat svou práci třeba až děti usnou a není vázána na fixní pracovní dobu a úprk  do školky či družiny (protože otvírací doby většinou nekorespondují  s koncem běžné pracovní doby).
Zrovna tato věc by v dnešní době při možnostech informačních technologií nemusela být na překážku ani maminkám v zaměstnaneckém poměru, kdyby se více užívalo zkrácené pracovní doby, pružné pracovní doby, sdílených pracovních míst a podobně. To je ovšem taky na jinou debatu. A na sundání klapek z očí všem na MPSV.

Jak matka v zaměstnaneckém poměru, tak i matka OSVČ bude mít vždy problém s pokrytím všemožných prázdnin, státních svátků spojených s ředitelskými volny a podobně.
Navíc většina OSVČ - tedy aspoň těch, o nichž vím - nikdy nečerpá tak dlouhou dovolenou jako zaměstnanci. Složenky se neptají, klienti a zákazníci rovněž ne.

Nepřísluší mi nikomu "vnutit" ten či onen status a hlavně - ani to neumím.
A nadto si myslím, že je to vždy o kompromisu.
U sebe jsem si zatím jistá, že můj současný profesní život jako OSVČ mi stále přináší více výhod než nevýhod (i při skřípění zubů a lomení rukama). Jestli to tak bude navždy, tvrdit nebudu, protože mě životní zkušenost naučila, že nic nemusí být napořád.

A jak to máte Vy? Co Vám na Vašem pracovním statusu vyhovuje a co naopak nemůžete vystát? Plánujete změny? Ráda si počtu, jako vždy.

Děkuji, že mě čtete.
Konec hlášení.
Pusu teta

P.S.: Toto je jubilejní stý příspěvek na mém blogu. Děkuji Vám za přízeň, vážím si toho.