Ahoj kamarádi!
V dnešním zamyšlení nastíním svůj postoj k určitému fenoménu, jímž je poslední dobou zaklínadlo "minimalismu".
Uvozovky jsem přidala záměrně, protože leckdy mám pocit, že se minimalismem nebo minimalistickým přístupem zakrývá mentální krize z nadbytku/neschopnost či neochota investovat své peníze s rozmyslem/psychické neukotvení (nejprve zběsile nakupuji, poté stejně zběsile vyhazuji)/ožehnutí dobrým bydlem/bezhlavé následování hlásačů jasných zítřků.
Předně (jakožto děcko vyrůstající v socialistickém nedostatku lautr všeho a na dnešní poměry děcko a mládě materiálně vlastně velmi chudé) nedokážu pochopit, jak někdo může mít RADOST z toho, když něco vyhodí.
Nemyslím tím staré či nefunkční věci, se kterými se rozloučit musíme, abychom nežili ve skladišti a na smetišti.
A nemyslím tím ani racionální zbavení se věcí, které nesednou, nemají už pro uživatele přínos či jsou nevyužité. Pak ať jdou o dům dál, kde poslouží či třeba potěší.
Mám na mysli plýtvání.
Plýtváním označuji překotné bezúčelné zbavování se věcí, které byly předtím stejně překotně a bezúčelně pořízeny.
Nejsem ani zastáncem názoru, že když si člověk uklidí (rozuměj vyhodí x funkčních věcí), bude se mu žít lépe.
Proto neuznávám všechny ty AnaKondy s plnými pytli tzv.odpadků. A s ponožkami taky monolog nepovedu (neodpovídají mi na dotazy, kam se poděly ségry do páru, mrchy :)).
Za mě úklid nerovná se zběsilý útok na kontejnery s odpadem.
Abychom si rozuměli, vůbec nic nemám proti minimalistické životní filozofii. Uznávám, respektuji.
Pokud je někdo přesvědčen a už "naprogramován" v pořizování a užívání věcí jen v míře nezbytně nutné, okleštěné na dřeň, a tak mu to vyhovuje a chce to tak, pak je to v pořádku.
Já to tak nikdy mít v globálu nebudu, užívám si možnosti výběru a různých variací. A nesmírně si vážím, že si to mohu dopřát. Do jisté míry jako "úrok z dřiny".
V dekorativní kosmetice (nikoli v pleťové) jsem maniak, skoro možná až extrémní, na běžné poměry určitě (viz článek "Kosmetické megalomanství").
Svoje megalomanství nebudu svádět na to, že mám blog. To neplatí ani u mě a ani u blogerských kolegyň, ač to někdy tvrdí.
Totéž se v trochu nižší intenzitě množství týká oblečení a doplňků, jakkoli ve svojí práci musím vypadat solidně a nelacině. HE doplňky nepotřebuji, kabelky mi stačí solidní a ve střední hladině, které slouží mně a ne já jim.
Ve všech ostatních kategoriích se držím zásady účelnosti a plnění funkce.
Například jakoukoli elektroniku nechávám zcela dosloužit, netoužím po výstřelcích a žhavých novinkách. A navíc jsem podstatou konzerva.
Totéž se týká zařízení domácnosti, až na nějaké drobnosti pro radost a oživení.
U jídla jsem poctivý spotřebovávač a vyhazování jídla vysloveně nesnáším.
Definice minimalismu neexistuje.
Nedá se objektivně změřit, jestli je něčeho málo, moc nebo akorát.
Každý to máme nastaveno jinak.
A každý chápeme jinak, že něco "potřebujeme". Co je pro někoho zbytné či zbytečné, je pro jiného důležité.
Nemám ale ráda to hlásání tzv. minimalistických rad, když onen hlásač vnucuje lidem bludy. A není minimalistou, kdo ponejprv megalomansky pořídil a poté se toho zbavuje. To za mě není minimalistický postoj, ale zástěrka. Přebití něčeho jiného.
Není umění vyhodit.
Je umění nekoupit, když něco nepotřebuji/nebude mi dělat radost/nevyužiji.
Obecně všechny tyhle teorie a na to se nabalující hlásači svým způsobem zneužívají situace, že se máme materiálně jak nikdy. Tak to prostě je a nemusím si na to vytahovat podrobné statistické ekonomické tabulky.
To, co jsem shora označila za "mentální krizi z nadbytku", je dle mého názoru až neúcta k věcem, vlastním penězům i práci těch, co danou věc vyrobili.
Proto si myslím, že nepotřebujeme hlásače a motivátory a stačí nám obyčejný zdravý selský rozum. Potřebuji? Chci? Využiji? Mám na to? A je to.
Jaký názor máte Vy? Ráda si počtu, jako vždy.
Děkuji, že mě čtete.
Konec hlášení.
Pusu teta
