čtvrtek 31. srpna 2017

Moje cesta ke vzdělání aneb Proč na vysokou školu?

Ahoj kamarádi!


Pokračuji v úvahových tématech na Vaše náměty a dnes proberu otázku vzdělání s přihlédnutím k .

Spojím dva náměty do jednoho a krom vzdělá(vá)ní se dotknu i mojí volby škol a povolání.


Nechci se už babrat v hnusné době, v níž jsem vyrůstala, to už jsem popsala několikrát. 

Od malička bylo předpokládáno, že půjdu na konzervatoř na housle  (pocházím z plně hudební rodiny).
Fidlala jsem od útlého věku, můj první "koncert" se odehrál již v mateřské škole (a dostala za něj kytku kosatců a čokoládovou medaili;)). 

Dosahovala jsem velmi slušných úspěchů v soutěžích, řeknu-li to skromně.

To šmidlání jsem za prvé z duše nenáviděla a za druhé můj talent (zhodnocen mým střízlivým odhadem) zas nebyl  extra výjimečný  (dřina, dřina, dřina plus absolutní hudební sluch).  To by bylo na jiné téma  (učil mě otec a prožité "útrapy" už jsem si u psychologa vyhuhlala).

Tudíž já chtěla jít po základce na ekonomku (překlad pro mladší: na obchodní akademii), přišlo mi to tehdy rozumné. Nicméně když se mi podařilo odvrátit konzervatoř, doma bylo sděleno, že v tom případě jedině gympl. A konec diskuze  (respektive  žádná neproběhla) - vždyť jsem přeci ten "studijní typ".


Ok, tak tedy gympl. Přírodovědný. Proti proudu mého humanitního zaměření. 
Chodila jsem na Voděradskou (Praha 10). To by bylo na samostatný dlooouhý článek  - neskutečná šikana od třídní a tisíc dalších hrůz, nesmyslů a zabíjení rozvíjející se osobnosti. (Čímžto zdravím voděradské souputníky, vím, že se tu čas od času objeví :)).



Mým snem bylo po gymplu studovat žurnalistiku. Prostě miluju český jazyk a ráda si s ním hraju, hýčkám si ho a baví mě ho používat. 

Leč vzhledem k apolitické rodině a ničemu, čím bych mohla přispět do požadovaného třídního původu, to byl opravdu jen sen. Přihláška mohla být jen jedna,  a tak bylo potřeba zvolit něco, co ukojí mou touhu po používání nuancí mateřského jazyka a zároveň nebude dopředu stoprocentně vyloučeno, že se tam nedostanu. 
Tudíž zcela pragmaticky práva


Maturovala jsem s jednou dvojkou (ta bestie na Občanskou nauku mě dusila na Přechodné období od kapitalismu k socialismu - mrchaaaa) a zbytkem jednušek, i tak jsem se dostala až na odvolání. 

V prvním ročníku, tedy v roce 1987, nebylo moc vyhlídek, kam se vrtnout po státnicích, pokud člověk nechtěl sklouznout do hlásné trouby režimu ("socialistické právo" bylo opravdu zrůdné a zároveň  jednou z opor systému).


V těch 18 letech jsem si zhruba malovala, že po škole půjdu dělat sociální práci někam směr adopce, opuštěná děcka apod. Tedy něco, kde se dalo komunismu vyhnout aspoň částečně. (P.S. Možná jednou u této práce stejně skončím).


Naštěstí jsme si v '89. režim změnili. 
To naše půlroční stávkování poněkud rozhodilo sandál studijnímu programu a zároveň najednou přestaly platit takřka všechny učebnice. 
Fakulta se ocitla v bezvládí.
Bylo nám dáno na výběr,  zda skončíme v posunutém čtyřletém cyklu se státnicemi v září anebo zůstaneme o rok déle  (pak se studijní program stal pětiletým a je tomu tak dosud). 
Já i Charlie jsme usoudili, že vzhledem k chaosu nemá smysl nic odkládat a skončili jsme  státnicemi v září 1991.  Vzhledem k jen osmileté základce a čtyřleté vejšce jsem byla se školním  studiem hotova už ve 22 letech (s tím celoživotním nikoli :) - v mojí práci to jinak nejde). 



Obecný problém školství na všech stupních dle mého názoru stále přetrvává. Kdybych to měla zjednodušit  - příliš mnoho faktografických údajů  (zhusta v praxi jen obtížně využitelných) a příliš málo logiky, málo zasazení informací do kontextu, prostě odtržení jednotlivých skupin dat od sebe, které ale  mohou  (a mají) tvořit ucelený výstup.


Poněkud se mi jeví bakalářský systém nadbytečný.  Udělala bych většinu oborů čtyřletých a rovnou plnohodnotný titul.  Bc. mi přijde tak nějak na půli cesty. 
Beztak mladí netráví ve škole zdaleka tolik času, jak jsme museli my,  tak proč to natahovat. 
Nejvíc učení je stejně na medicíně a u nás.



Nicméně i přesto se domnívám, že vysokoškolské vzdělání (čímž nemyslím různé pochybné jakobyVŠ) důležité je, a to z jednoho pádného důvodu: pro cvičení mozkových závitů, čímžto se získá všeobecný vhled do dění. Mozkově trénovaný  vysokoškolák dokáže lépe a s menším úsilím vstřebávat další informace, byť nejsou z jeho oboru. A také lépe improvizovat v oboru vlastním. 
Zdravý selský rozum je nenahraditelný, nikoli však samospasitelný.
V praxi se sice i bez pilíře vzdělání  středoškolák může vysokoškolákovi ve výsledku vyrovnat, to je bez diskuze, ale může se stát, že bude přejímat zaběhnuté principy jako fakt, aniž by znal jejich důvod či zákonitosti. Zkrátka se může nechat strhnout systémem bez nalezení jeho vad a nápravných variant.  To se samozřejmě nejvíce projeví ve velkých korporacích. 

Bavím se čistě o pracovním životě - i blb se sedmi tituly stále může být sociálním blbem.

Tudíž milé děti, do lavic! 

Tento národ potřebuje vzdělané lidi jako sůl.
A nikdy není pozdě.



Jak nazíráte na vzdělání Vy? A vystudovali jste to, co jste chtěli? Ráda si počtu, jako vždy. 


Děkuji, že mě čtete. 

Konec hlášení. 
Pusu teta


P.S.: Témata, která s tímto článkem více či měně souvisí, naleznete ve článcích Mateřství versus kariéra, Generace STUDENT ´89 a  Zaměstnanec či OSVČ?.

6 komentářů:

  1. Tak odtud pramení ta lehkost psaní,která je znát z každého Tvého příspěvku!
    A co se mně týká ... VŠ studium pro mně znamená dělat to co chci - učit děti. Na gymnáziu hsem měla obrovské problémy a až teprve při dálkovém studiu speciální pedagogiky,jsem si našla svůj systém učení a mgr obor víceméně v pohodě dokončila. Možná i proto,když mně jedna kolegyně při práci skefovala s tím,že se jí na mně něco nezdá. A její slova "..však zkoušku z poruch učení už máš,tak co se divíš ".když jsme to probraly, mně uklidnly,že opravdu nejsem ten debil,jak jsem slýchala celé své středoškolské studium. .
    Ještě bych moc ráda studovala ergoterapii - moc mně zajímá a láká,ale zatim je to pro mně nedostupné - respektive nechci obětovat rodinný život cestováním po republice za vzděláním. Tak mám aspoň pořád při ruce učebnici ergoterapie, neurologie v rehabilitaci a podobne. Sbírám informace a zkušenosti v praci a můj čas studia a jeho upotřebení určitě ještě prijde.
    A model studia a zároveň práce ve specce byl pro mně značka ideál. Sice jsem přišla o studentský život,ale nemenila bych.

    OdpovědětVymazat
  2. Ja vubec. Na prani tatinka jsem se taktez vrhla na prava, behem tydne jsem zjistila ze to teda ne a konverovala k verejny sprave ;D tak jsem dokoncila Bc. A nasledne Mgr. Rok jsem pracovala v kancelari, kde mi z ciste damskeho kolektivu zacalo hrabat. Ve velmi neprijemne osobni zkusenosti jsem se vsim sekla a dala jsem si prihlasku na materinku. Prave zitra mi zacina podnikatelsky zivot. Oteviram si vlastni hlidaci koutek pro deti. VS vzdelani vubec nelituju. Sice se tim uz nikdy zivit nebudu, na skolni.leta taktez nevzpominam v dobrem. Ale v tom naucit se vzdevat pro sebe mi to urcite pomohlo

    OdpovědětVymazat
  3. Jejda, tak me na vejsku nevzali (JAMU, obor cinoherni herectvi), po gymplu jsem hrala amatersky divadlo, nemela jsem potrebu to zkouset znova, ale premyslela jsem o studiu neceho jinyho. Bohuzel jsem takovej lempl, ze se proste nedonutim biflovat a krome jazyku mi nic nejde aspon trochu "samo". Zajima me toho tolik, ze dodnes nevim, cim se hloubeji zabyvat. Asi jsem mela jit na fildu :-))) Jinak, co obcas vyleze z vejsky... vono prosprtat se k titulu neni zarukou vzdelani. Nastesti je spousta vyjimek, vid teto? ;-)

    OdpovědětVymazat
  4. Ja musim rict, ze me mrzi, jakym zpusobem u nas Bc. a NMgr. studium funguje. V principu totiz povazuji tohle rozdeleni za dobre, Bc. pro nekoho, kdo chce hned do praxe, NMgr. pro nekoho, koho studium bavi, chce se venovat vyzkumne a publikacni cinnosti a treba miri na vedouci pozice.
    Samozrejme, nemyslim, ze je to reseni pro vsechny obory, napr. medicinu delit asi nema smysl (i kdyz jsou lide, kterym je cely MUDr. titul k nicemu a po strastiplnem studiu mediciny stejne skonci nekde v oboru verejneho zdravi, kde by stacil i Bc., takze mozna by to tak od veci nebylo), ale ve spouste oboru by to myslim prospelo.

    Osobne vsak v CR vidim problem v nekolika vecech. Jednak pozice Bc. absolventu je jen u velmi malo oboru etablovana jako "skutecna VS". A potom, studium je dle meho nazoru spatne koncepcne strukturovano. Bc. roky nepripravi na praxi dostatecne a neposkytnou potrebne zaklady (ne nadarmo je jinde Bc. studium casto ctyrlete), NMgr. studium jde za me zase nedostatecne do hloubky.

    Kdyz porovnam sve studium v zahranici a zde - a tady jsem samozrejme hodne subjektivni a mluvim pouze o svem uzkem oboru - v CR pro me bylo NMg. zoufalym dvouletym se placanim k titulu, omilanim veci, co uz jsem znala, bez jejich prohlubovani a s minimalnim vyuzitim ve vyzkumu ci praxi.

    Omliuvam se ze pisi jako anonym, nejde mi nejak nastavit profil - Helena

    OdpovědětVymazat
  5. Studovala jsem pouhý rok VŠ v ČR a bohužel tam byly staré struktury a já si na brigádě vydělala víc jak táta jako vedoucí laboratoře...takže mne lákala praxe. Potom jsem ale zjistila, že tu vejšku budu potřebovat, tak jsem studovala v USA a ještě pak získala Master degree z britské university. Jsem za to moc ráda. To potvrzuje, že to dohnat jde i později a ne hned po střední. Velice mi praxe pomohla v řešení mnoha úkolů na vysoké.

    OdpovědětVymazat