čtvrtek 7. července 2016

Když žití bolí aneb "Depka" není deprese

Ahoj kamarádi! 

Dnes se budu věnovat závažnějšímu tématu, a to tématu deprese a soužití s člověkem s touto diagnózou. 

Předesílám, že netuším, zda tu tento článek zůstane navždy, neboť jsem ho sice nechala podrobit cenzuře od toho, jehož se ve značné většině týká, respektive od toho, kdo mi dal impuls článek napsat (Charlie), avšak třeba ho tu později nebude chtít mít. (Mimochodem, článek je vydán v původní podobě, "cenzor" nezasáhl ani jednou, prostě jsem cítila, že by měl článek před publikováním číst). 

Žiji s mužem s (nakonec) diagnostikovanou depresí  (bipolární poruchou, dříve maniodepresivní psychózou).


Byť mám o tématu nastudováno  poměrně dost, samozřejmě nejsem odborník, tudíž prosím vystudované, aby mi prominuli případné terminologické a obsahové nepřesnosti.
Článek je čistě subjektivní, jinak to ani nejde.


Zároveň musím předeslat, že nebudu úplně konkrétní v jednotlivostech, protože se nejedná přímo o mě a můj muž má právo na soukromí a rozhodně ho nehodlám narušovat nad nezbytný rámec obsahu článku. 


Vyznění článku by mělo být obecnější s apelem, že pokud vás bolí duše, není důvod se za to stydět a běžte vyhledat pomoc dřív, než se to rozjede naplno. 

Deprese je pro laika definovatelná jako "ztráta radosti ze života", ovšem ne ve smyslu, že vás momentálně něco nebaví, nemáte náladu, všichni vám lezou na nervy, cítíte běžný smutek apod., tedy ve smyslu, čemu se slangově říká depka. 

Musím říct, že mě označení depka do jisté míry vytáčí, protože kdo neví a nezažil, svým způsobem bere toto označení nadarmo. 

Ztráta radosti ze života je při skutečné depresi ochromující a znemožňující v akutní depresivní fázi vykonávat i ty nejběžnější životní úkony.

U nás to bylo nejspíš tak, že se předchozí varovné signály přehlédly. Není jisté, že to tak skutečně bylo,  nejspíš ano.  A pak už ta mrcha udeřila v plné síle.

Trvalo relativně dlouho a dalo to i jisté úsilí přemluvit k návštěvě lékaře.
Já to chápu, nikomu se nechce. Zvlášť když vlastně nevíte, jak nejlépe popsat, co se s vámi děje a fyzicky se jevíte v pořádku. 

Praktická lékařka však na první dobrou odhadla problém a předepsala léky.
U antidepresiv tohoto typu je však potíž, že nezaberou hned, jedná se o časový úsek v řádu týdnů a navíc ne vždy konkrétní léčivo zabere.  A to byl náš případ. 

Bohužel psychiatrická pomoc je u nás poddimenzována, tudíž na hospitalizaci je čekačka a navíc  (aspoň tehdy) bylo složité se vůbec někam k odborníkovi dostat,  aby posoudil vážnost situace a doporučil hospitalizaci či jiný způsob vhodné léčby.
Naštěstí mi pomohl tehdejší kolega a domluvil aspoň konzultaci v nemocnici.  Pan doktor na ambulanci v nemocnici okamžitě hospitalizaci doporučil a manžel naštěstí nastoupil týž den.

Co se týká samotné hospitalizace, nejprve do něj prali serotonin kapačkou, poté následovaly léky  (které s určitými nuancemi užívá kontinuálně), měli tam různé arteterapie, relaxační metody a pravidelná sezení. 
Hospitalizován byl měsíc, po čtrnácti dnech došlo ke zlepšení

Každý den jsem chodila na návštěvu  (byl na otevřeném oddělení s odpoledními vycházkami) a vždy jsem před příchodem telefonovala, abych se ujistila, že už mohu přijít a můžeme ven. Když se z aparátu ozvalo "Tady blázinec, příjem", věděla jsem, že je líp:). My jsme v rodině velcí sarkasti. A pokud to jen trochu jde,  děláme si srandu i z neveselých věcí. 

Začátky pobytu jsem snášela špatně, cca dva týdny jsem odcházela z nemocnice po návštěvách s brekem,  nejen kvůli nejistotě, ale  i kvůli ponurému prostředí, které zrovna povznášející ducha nebylo  (tmavo, těžké obří  vstupní dveře s vrzáním, vybavení jak za Švejka).

Bohužel navíc došlo k nepříjemnosti - manžela tam okradli.  Ukradli mu celou příruční tašku z nočního stolku, v níž byly nejen doklady a nějaké peníze, ale  i klíče od bytu.  Vzhledem k adrese na občanském průkazu nás tato sranda přišla na 10 a půl tisíce - musel se vyměnit celý bezpečnostní zámek na Next dveřích u bytu. Doklady se naštěstí následně našly, někdo je zahodil a policie donesla.  Tohle v dané situaci křehkou zaléčenou psychiku rovněž nepovzbudilo.

Na oddělení byli pacienti s depresí v kombinaci s mladými děvčaty s poruchami příjmu potravy - nejspíš proto, aby dospělí a starší působili v pacientské skupině na mladé. Aspoň tak to vypadalo.
Děvčata vycházky ven neměla. Strávila jsem s holkami poměrně dost času a říkám vám, mlaďochům, co mě čtete, není to vůbec žádná legrace.  Ani v nejmenším.
Tohle taky nepodceňujte, viděla jsem na vlastní oči, kam to může dojít a většinou se dívkám přidružily i další duševní neduhy  (úzkosti, panika, zásadní sebevražedné sklony atd.).

Stran skladby pacientů s depresí se jednalo o širokou škálu sociálního, věkového i vzdělanostního spektra.  Musím však konstatovat, že několik osob se v nemocnici zjevně krylo před následky svého chování "tam venku" (zejména před exekucemi apod.).
Ke konci pobytu chodil manžel na celé víkendy domů. 

Byla jsem celou dobu v kontaktu s lékaři, ani ne tak proto, že by to chtěli, prostě jsem chodila prudit se žádostmi o info.  Jinak by mi neříkali nic.  To je si myslím taky chyba, rodina se může zapojit - dle mého názoru. 
Ošetřující lékař následně sdělil, že odchod domů je možný. Avšak za předpokladu, že si seženeme ambulantního psychiatra.  A začla anabáze typu pohádka O kohoutkovi a slepičce. Sehnat ambulantního psychiatra v Praze a ihned bylo tehdy nemožné. Vzhledem k tomu, že jsem nehodlala čekat na závěr pohádky  ("a než to celé oběhala, umřel"), vnutila jsem se nadrsno k ošetřujícímu s tím, že chci tipy na doktory a spojení, abych se na něj mohla aspoň odkázat.  Řekněme, že jsem byla sveřepě přesvědčivá :) (tuším, že si po mém odchodu musel sám pan doktor něco zobnout).
Nicméně,  zadařilo se,  lékařku jsme sehnali a manžel k ní chodí dodnes. On je spokojen, já ne. Chodí vlastně jen pro recept, návštěva ryc, pic, bum a zdarec.  Chybí psychoterapie, kterou mu ona nedá a on ji nechce ani od ní ani od psychologa. Vzdala jsem to,  nutit nemohu.  Myslím, že psychohygiena může pomoci i zcela tzv.zdravému, zvlášť tomu, kdo má stresově a odpovědnostně náročnou práci. 

Po všech těchto událostech a zásadním zhoršení mého fyzického stavu jsem sama terapii u psychologa  (nikoli psychiatra) absolvovala.
Obecně doporučuji, byť moje osobní zkušenost juchací není.  Řekněme, že ze strany poskytujícího službu došlo k nežádoucímu přenosu  (klientky se na víno nezvou. Tečka).
I přes to, pokud bych našla dobrého psychologa, ráda bych občas zašla vyhuhlat bebíčka a nahrnout je na cizího. Psychoterapii beru - s určitou nadsázkou - jako zpověď pro ateisty za peníze :).

Co se týká manželovy diagnózy, lékaři ponejprve tápali a hlavně se nemohl najít spouštěcí bod akutní fáze deprese.  Nakonec to bylo uzavřeno jako genetická záležitost. Konkrétní spouštěcí událost odhalena nebyla. Btw, písemnou závěrečnou zprávu z nemocnice do dnešního dne nemáme  (v rámci sarkasmu můj muž říká, že má "ústní papíry na hlavu":)).
Boj s depresí je běh na dlouhou trať. A čím hlubší jednou je, tím je těžší a delší návrat do plnohodnotného života. 

Pevně věřím, že stigma, které kdysi leželo šmahem na všech typech nemocí psychiky, je už smazáno, že se společnost již vyvinula. 
Jestli na něco apeluji, tak nepodceňujte své síly a možnosti a nebojte se říct si o pomoc. Jakmile si o ni řeknete nebo její nutnost alespoň připustíte, máte napůl vyhráno. 

A neberte nazdařbůh léky, které vám třeba dá kamarádka.  Zdaleka ne všechny léky na psychiku jsou vhodné na depresi  (například takový protiúzkostný Lexaurinek může při špatné aplikaci a "domácké" diagnóze spustit pěknou rotyku, pokud máte určitý druh deprese.  V té nemocnici jsem tento případ viděla). Léky na duši nejsou Paralen.

Příště si dáme zas nějaká ta malovátka.

Děkuji, že mě čtete.
Konec hlášení.
Pusu teta 


  

42 komentářů:

  1. Marti,super článek. Obdivuji odvahu toto zveřejnit,když se to týká manžela. Mam několik klientů s touto diagnozou a moc dobře vím,ze pece o ne je v našich končinách naprosto nedostačující. Moc tomu také nepomáhá pohled společnosti.�� Kdo to nikdy neviděl na vlastní oči,tak nemůže pochopit.
    Jana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za komentář. Jak píšu výše, nevím, zda ti tento článek bude navěky. Šlo mi spíš o to, aby se nepodceňovaly příznaky a o detabuizaci tématu.

      Vymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  3. Marti, děkuju za skvělý článek. Poslední dobou mám se zaměňováním slovního spojení "špatná nálada" a slova "depka" taky velký problém. A s tou psychiatrickou péčí je to přesné. Z osobní zkušenosti vím, že se na psychiatrické vyšetření (když člověk nemá známé v nemocnici) čeká až tři měsíce a to je teda sakra pozdě. U psychologa to samé. Ve chvíli kdy člověk ví, že má psychické problémy, ale neví co se s ním přesně děje přece nemůže tak dlouho čekat na lékařskou pomoc. Pak je tu ale i ta druhá stránka a to ta, kdy si o něm okolí myslí, že je blázen, nebo si myslí on, že by tak ostatní mohli reagovat. Pomoc je potřeba ze všech stran...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Veru, dík. Jj, odkládaná péče z objektivní přeplněnosti - to je mega problém.

      Vymazat
  4. V prvom rade vdaka za podelenie sa a uprimnost.
    Aj ked som uz dlho z praxe, este si cosi pamatam a povzbudzujem k terapii - ked najdes dobreho odbornika tak clovek sam zisti ake je to skvele, ak najdes blba tak kazi povest inym alebo v lepsom pripade je to len pokec za prachy.
    Urcite je dolezite o tom hovorit a preto este raz vdaka.
    PS: v Prahe mam par kamaratov z odboru, ak by pomohlo nejake odporucenie na fakt dobreho terapeuta... Asi teraz vyznievam ako aktivny blbec ale riskla som to :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc dík! Já chci psychologa na psychohygienu a předejití syndromu vyhoření a vyrovnání se s dlouhodobou permanentní fyzickou bolestí! (Charlieho nejspíš nepřemluvím).

      Vymazat
    2. Nutit nemá cenu-nechce-li sám nemá to cenu. Uvidí se časem.

      Vymazat
  5. Dobrý článek. Já jsem pro propojení klasické a tzv. alternativní léčby psychických potíží, včetně bylinek a pořádné ruční dřiny.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jj dělání, dělání, všechny smutky zahání

      Vymazat
  6. Krásný a upřímný článek . Na psychiatrii jsem 20 let pracovala a velmi velmi ti rozumím a držím palce . Chceš -li kontakt na psychologa - muj kamarád : Mgr.miroslav Hajduk - opravdu mohu doporučit .

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem, za zverenie sa a úprimnosť. Muselo to byť ťažké, mať život ako tak pod kontrolou a potom zistiť, že to nie je pravda.
    Ja sama som po druhom pôrode cca keď mala krpaňa 6 týždňov skončila na infekčnom kde mi nesprávnou diagnózou bolo odporučené ukončiť dojčenie a psychiatrická liečba. Nesúhlasila som, začala som chodiť psychológovi (kamarátovi) a uznávam, že taká psychohygiena ako som mala každé 2 týždne na 1 hodinu som nezažila už nikdy viac potom ani predtým.
    Aj keď sa z popôrodnej depresie vykľul po 2 rokoch pátrania a samoliečby(na prekvapenie lekárov, nie mňa, pretože som to stále tvrdila a bola o tom presvedčená)GER (gastroezofagálny reflux, ktorý v mojom fyzickom zdravotnom stave napáchal strašne veľa zlého) ako následok rizikového tehotenstva a 6 mesačného núteného kľudu na lôžku s nohami hore a hlavou dole, skláňam sa pred všetkými, ktorí svoju diagnózu zverejnia, liečia sa a predovšetkým pred ich rodinami, ktorí bojujú s nimi.
    Držím palce a dúfam vo vyliečenie, nielen manžela, ale celej rodiny.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc. A rovněž držím palce, ať je ti jen a jen dobře. Ve všech směrech.

      Vymazat
  8. Tak tohle fakt není sranda, preju vám oběma plno sil k zdolávání strasaka.

    OdpovědětVymazat
  9. Klobouk dolů za upřímnost Marti. Je vidět, že ve Vaší rodině neoplýváte jen sarkasmem, jak píšeš, ale také jakýmsi životním nadhledem a velkorysostí. Naštěstí je pryč doba, kdy se onemocnění duše podceňovalo (i když si nedělám iluze, že se to dnes také někdy neděje...)a potíže zlehčovaly. Já jsem úplně alergická na nevyžádané rady typu: "Asi máš málo práce a starostí, že máš čas se zabývat sám sebou, svými pocity, náladami apod...". Přeji Vám oběma, ať bok po boku úspěšně "bojujete".

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za zpětnou vazbu. No a laické rady neználků...kapitola sama o sobě.

      Vymazat
  10. Skvělý článek, jelikož můj velmi blízký člověk trpěl velkou část života těžkou endogenní depresí, taky mě velmi zlobí, jak je teď moderní "mít depku" a jak je na to doporučováno jít něco dělat, zabavit se... Hloupější už je asi jen říkat člověku s depresí, ať si to tak nebere a pustí si nějaký veselý film. Tak jednoduché to bohužel není, je to strašná nemoc. Navíc se bojím, že genetické sklony doženou i mě...
    Je pravda, že sama si o pomoc říct úplně neumím, ale bývalo to horší...
    A vám oběma držím palce, ať to zvládáte co nejlépe.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. A držím pěsti, ať je vše v pohodě.

      Vymazat
  11. Marti, děkuji za tento článek.
    Sama se léčím s depresemi někdy od 13 let (nyní je mi 26), poslední dva roky jsem měla hodně šílené.
    Naštěstí jsem to tenkrát podchytila relativně včas, takže další pomoc lékařů jsem vyhledala v pravou chvíli. Léta jsem byla bez léků a zvládala to jen s terapií, ale holt už jsem musela opět najet na lékovou terapii. Co se dá dělat.

    Jinak doporučení - v Praze mám skvělou zkušenost s krizovým centrem RIAPS. Přítel mě tam kdysi vytáhl, když jsem na tom byla hodně špatně a potřebovala akutní pomoc. Mají i lůžkové oddělení a možnost akutní hospitalizace na 5 dní.

    A kdo říká, že deprese se dá zahnat bylinkami (btw třeba doporučovaná třezalka může naopak některé deprese zhoršit), sportem, sexem a dostatkem hořčíku, tak nikdy neviděl člověka s touto nemocí ani z rychlíku. Vždycky váhám, zda se takovému člověku vysmát nebo mu hlavu vrazit do zdi.

    A ještě jedno doporučení pro ty, které téma více zajímá - koukněte po knize Putování s černým psem - život s depresí. Je to soubor zkušeností několika stovek pacientů, rozdělené na kapitoly, jak probíhali začátky, jak léčba, jak se to naučili zvládat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc! I za tip. A držím ze srdce palce. (Třezalku má muž přímo kontraindikovanou).

      Vymazat
  12. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  13. Dobře napsané,sama jsem si prošla laktační psychózou takže dokážu velmi dobře pochopit...
    Co nepochopím jsou "stoletá psychiatrická zařízení" která jsou tak depresivní že musí zákonitě pacientům přitížit.
    Přeji hodně sil.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za zpětnou vazbu. To prostředí. ..darmo mluvit. Na mě tam padala tíseň i jen jako na návštěvu pacienta.

      Vymazat
  14. Marti, děkuji za upřímnost a manželovi, že dovolil zveřejnění článku. Kéž by lidé začali brát psychické nemoci jako každé jiné a člověk kvůli nim neměl stigma...
    Klobouk dolů, jste skvělí, jak jste bojovali a bojujete. Držím palce a hodně sil!

    OdpovědětVymazat
  15. Marti, držím vám oběma pěsti!!! At je uz jen líp!

    OdpovědětVymazat
  16. Je důležité o tom mluvit, psát... Až po prožití laktační psychózy po prvním porodu jsem ty stavy pochopila docela (fyzická úzkost a bolest, fakt jako by na vás někdo hodil deku, otupělost apod.), bylo to k nežití, ale pročítáním diagnóz jsem se uklidňovala "teď to kulminuje, zítra bude líp..." a bylo. Překvapilo mě to, byť mám několik kurzů krizové intervence, ta síla.
    Mám kamarádku s letitou léčenou schiozofrenií, taky pár návštěv v Bohnicích, nic veselého.
    Muže se sklony k depresím - spíš ve spojitosti se stresem, krizí středního věku, vyhořením, spánkovými obtížemi. Střídavě je na lécích, střídavě ne - MuDr. jak popisuješ ty, předepíše léky, v ordinaci je tak 5 minut :-/.
    Tak ať to všichni aspoň líp snášíme ;-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Budeme si vzájemně držet palce. No a stres. ..to je nakonec původce všeho.

      Vymazat
  17. Martino, tohle je velmi dobře napsáno, ostatně jako všechny ostatní články zde. Depresí (diagnostikovanou a léčenou) trpí moje tchyně, takže vím docela dost o tom, jak to probíhá. Je to boj na celý život a tato nemoc je mnohem častější a zákeřnější, než by člověk čekal, protože není vidět. Díky, že o tom píšeš, osvěta je potřeba jako sůl.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji. Dost jsem váhala, zda to napíšu. V hlavě jsem to měla už déle. No a nemělo by to být tabu.

      Vymazat
  18. Je dobre, ze o tom pises. Ja jsem teprve po porodu pochopila, ze muze existovat nejaka nemoc duse... Myslim, ze ty psychicke jsou hure uchopitelne, diagnostikovatelne a lecitelne nez ty "mechanicke." Mechanickych jsem zazila dost, ale ten stav po porodu byl jiny, strasidelne neovladatelny.

    Preji mnoho sil!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za komentář, Marti. Napsala jsi to výstižně, strašidelně neovladatelný.

      Vymazat
  19. Mila Marti, urcite tvuj nejlepsi clanek, a opravdu mas muj obdiv ( i tvuj manžel),ze jsi ho uveřejnila. Přeji Vam oběma mnoho štěsti a sily, pusu Pavla

    OdpovědětVymazat
  20. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat