Jak se ze mě stala #charleyovateta aneb rok do stříbrné svatby

Ahoj kamarádi!

Když už z minulých dvou článků víte o mých kosmetických láskách k EL a Clinique trvajících druhé desetiletí, nelze opomenout ani lásku životní trvající bezmála desetiletí tři.

Svá zásadní životní rozhodnutí dělám na první dobrou instinktem - zcela intuitivně. Musí tam být takové "cvrnk", okamžitý impuls, který vám dá na vědomí, že  není jiné cesty.

Nejinak tomu bylo s Charliem.

Ale i s bydlením  (viděla jsem obrázek rozestavěného domu v realitním letáku na pumpě cestou z výletu o velikosti tak dva na tři centimetry a věděla jsem, že tam budu bydlet. Druhý den jsem už byla u developera a dnes je to deset let, co na vybraném místě žijeme).

Stejně tomu bylo i v případě mé první samostatné kanceláře, když jsem se trhla od kolegů. 

A tak je to u mě se vším.  Jak bych moc zvažovala, je to špatně a výsledkem bude v nejlepším případě upocený kompromis.

Charlie je o necelý rok starší, chodili jsme spolu do ročníku na právech na UK.

Zkraje prváku na podzim 1987 jsem si ho poprvé více všimla (i když jsem ho předtím ve škole již zaregistrovala). 

Stála jsem se spolužačkou nahoře před vchodem do metra Staroměstská v Kaprově ulici a on nás ještě s nějakým spolužákem minul a kráčel po schodech na krtka.  Přesně vím, co jsem kamarádce tehdy řekla: "Toho chci.  Ten bude můj.  I když má velkej zadek".

Nikterak jsem netlačila na pilu  (což se mi v životě mnohokrát vyplatilo), beztak jsem tehdy s někým chodila a on měl taky jakousi krasotinku.

Před vánoci 1987 jsme se náhodou sešli na mejdanu, oba již rozešlí. Proběhly lehké techtle  (na mechtle pochopitelně nedošlo) s tím, že se uvidíme po zkouškovém ve škole a nechali to otevřené.

6.1.1988 jsem skládala svou první ústní zkoušku na právech, bylo to dlouhé a úmorné, tudíž jsem se po návratu domů těšila akorát tak na vanu. Jenže mi zavolala kamarádka, ať jdu s ní večer do Adrie na diskotéku.  Nechtělo se mi, leč umluvila mě  (měla nějaké vztahové potíže a potřebovala vrbu).

Tak jsem šla. Asi po hodině jsem byla kamarádkou vyslána, abych tomu jejímu výlupkovi domluvila na baru.  Tak tam stojím, hučím mu do hlavy a najednou cítím, že mě někdo obchází, krouží kolem.

Hle, nečekán, nezván - Charlie. 

Byl tam s bývalými spolužáky z gymplu, taky měl ten den zkoušku  (jinou)  a taky se mu nikam nechtělo.

Náhoda?  Osud?

A od tohoto data jsme spolu. V lednu tomu bude 28 let.

Vzali jsme se po necelých 4 letech poté, co jsme dokončili školu, a to 15.11.1991 (síla, co. Za  rok stříbrnka).

V roce 1992 šel Charlie na vojnu, probulela jsem celý přijímač, když jsme se nemohli měsíc vidět ani za zamčenou bránou. 

I když šly fámy, že dávají brancům do čaje brom,  tak to nesedí.  Otěhotněla jsem při nějakém opuštáku a syn se narodil měsíc po jeho návratu ze služeb vlasti v lednu 1993.

Manželství je především práce, v podstatě těžká dřina.  Jak by se na tom nemakalo, šlo by to do kopru.

Recept, návod ani manuál na použití bohužel neexistuje.  

S oblibou říkám, že musí platit zásada tří T: trpělivost - tolerance - tišící tekutiny  (v pořadí dle potřeby).

Zažili jsme spoustu životních facek, oba zvláště ve zdravotní oblasti.  V takových situacích je nezbytná podpora a právě ona tolerance, jakkoli je to někdy těžké až neunesitelné.

Asi před dvěma lety mi při nějakém výročí řekl, že jsem sympatická a vtipná. 

Trochu jsem se nafrněla, neb bych v takové chvíli chtěla nejspíš slyšet, že mě miluje, ale pak mi došlo, že je to vlastně paráda.  Že to znamená, že je se mnou rád a nenudím ho.

V takto dlouhodobém vztahu pokládám za nejdůležitější, že jsme si navzájem nejlepšími přáteli a důvěrníky. Že nám nevadí spolu mlčet. 

A jako v jakémkoli vztahu nebo konání je velmi podstatná svoboda. Možnost volně dýchat a "nevlastnit".

Byť jsme odlišné povahy (zbrklý netrpělivec versus hrdý rozvážlivec), v zásadních životních názorech jsme v přirozené shodě. 

Oba jsme možná až extrémní nežárlivci. Pro ilustraci -  já stále říkám  (i když pochopitelně v nadsázce): "Dveře ode mě máš stále dokořán". A Charlie ondy, když mi kamarád oslavenec při tanci dosti sahal na zadek a já kvůli tomu ukončila taneční kreace předčasně, pravil: "Nebuď taková netýkavka".

Samozřejmě Vám nebudu mazat včelí produkt kolem rtěnek, jsou situace, kdy by zasloužil vzít jakoukoli nádobou na vaření po lebce,  nicméně tento vztah a vychování mého syna jsou dvě nejzásadnější věci, na které jsem ve svém životě hrdá.

Děkuji,  že mě čtete.

Konec hlášení. 

Pusu teta.