sobota 18. února 2017

Generace STUDENT '89 aneb V čem je moje generace specifická (a co si od ní vzít a co naopak ne)

Ahoj kamarádi!


Tento článek mám už v hlavě nějakou dobu, finální impuls k jeho napsání přišel v souvislostmi se situací, která mě momentálně pohlcuje.


V roce 1989 mi bylo dvacet a byla jsem na právech ve třetím ročníku. 
Moje embryo bylo založeno ve dnech vpádu vojsk Varšavské smlouvy.



Vyrůstala jsem v tuhé normalizaci v rodině nekomunistů, tudíž léta dětství a dospívání, která by měla být nejhezčí a nejbezstarostnější, byla velmi ovlivněna okolním prostředím.

Ono se Vám moc nejuchá, když Vám ve třídě nad hlavou visí Husák a nakonec dostanete do čela komoušů brojlera bojlera Jakeše.

Všechny ty zrůdnosti typu Akce Z, Brigád socialistické práce, neholených soudružek ze Svazu žen,  mávadel z krepáku na Svátek práce, úderných hesel na každém rohu, obav a strachu mluvit,  všeobecného nedostatku materiálního i mentálního, to na vyvíjející se osobnost sakra působí. 


Žijete v sevření. V nesvobodě ve všech směrech.

A když v létě 1989 složitě seženete autokarový zájezd do Jugoslávie s výjezdem z Bratislavy via Maďarsko (přes Rakousko to logicky stran ostnatých drátů nešlo), tak Vám seberou pas na hranici s Maďarskem a zpět Vám ho vrátí až v Bratislavě při výstupu z busu. A s sebou máte jako dozor estébáka, nejspíš pro sichr, abyste na matračce nedoplavali do Terstu či kam.  

Nejste lidi, jste jen nástroj na plnění plánu.
Hnus, humus, odpornost a duševní zvrhlost. Přežívání.


Listopad '89 byl proto obdobím euforie, nadšení z každého dalšího dne a na naše poměry nebývalé solidarity a vzájemné slušnosti.  (Máme to v sobě. Bohužel jen málokdy to projevíme).


Po překotných událostech vyvrcholených volbami 1990 (to byla volební účast!) se sice dostavilo vystřizlivění a postupem doby i kocovina, to základní tu však pořád je. Svoboda.
Která je zhusta brána jako samozřejmost či se na ni zapomíná a nepřikládá se jí váha, případně se neakceptuje, že svoboda má i své mantinely.  

(O tom, jak se se svobodou žongluje, o tristním obsazení Hradu, o prapodivných manýrech inportovaného Uja, o negaci Bohumínského usnesení v revíru Bohouše  Hurvínka apod. třeba někdy jindy. Straaaašně mě to štve).


Moje generace  (plus mínus pár let dolů a nahoru, ale ne moc), má to specifikum, že byla přímo vtažena do společenských změn a výraznou měrou se na nich podílela - to je navzdory různým prohlášením neoddiskutovatelné.

Že pak došlo k určitému "odstrčení", to je pravda.  Jestli mohlo být něco jinak a lépe, jsou jen dohady.  Byli jsme mladí, bez zkušeností.  Bez zkušeností ale byli i ti ostatní. Kde by je vzali.

Myslím, že Obamovo heslo "YES, WE  CAN", je spíše heslem mé generace a Barack se bude muset smířit s tím, že jsem mu ho pro účely tohoto článku čórla. Beztak už ho nepotřebuje:).

V opojení, že MŮŽEME, jsme se vrhli do všeho po hlavě.

To mělo a má logicky i určité byznys výhody. 

Ti mladší a ještě mladší, z nichž by člověk měl přirozenou obavu, že ho vytlačí či nahradí,  totiž nakonec nejsou nebezpečnou konkurencí  (statisticky, výjimky jako ve všem existují), protože už nejsou ochotni tolik "obětovat" - čas, pohodlí, jistotu, zodpovědnost. Jestli je to dobře či ne, je dvousečné.



Co si z mojí generace  (v užším smyslu slova - ve smyslu osob, kteří byli (S)studenty '89) vzít (nebo se nechat inspirovat):
- pracovitost  (jsme dříči);
- zodpovědnost a loajalitu;
- ochotu se vzdělávat  (pořád jsme rádi, že vůbec můžeme a že informace si můžeme bez omezení hledat a využívat);
- nezávidění úspěchu, a to i toho, o němž si subjektivně myslíme, že je nezasloužený/zbytečný/nabytý bez úsilí. Totéž se týká vztahu k cizímu majetku;
- respekt k cizí práci a nápadům (a jsme zase u fejků, napodobování, kopírování, přiživování se na cizích výsledcích, těžení z nich,  podpory a propagace takového konání);
- zájem o společenské dění, orientaci v politické a ekonomické situaci;
- aktivní volební účast;
- úctu k základním lidským právům v čele se svobodou.



V čem zmíněná generace není hodna následování:
- přehnaná pracovitost - workholismus  (všeho moc škodí);
- pocit, že ostatní to neudělají tak dobře, jako my  (zbytečné vysilování se a přehnaná zodpovědnost);
- naučení se odpočívat, až když není zbytí, protože tělo řeklo "a dost", přetažení sil mentálních i fyzických;
- absence lehkosti (moc si všechno bereme a rozebíráme do zbytečných hloubek);

- přehnaná nesmiřitelnost;
- neochota opustit rodnou hroudu;
- podrážděnost, když nám z našeho úhlu pohledu někdo něco "kazí";
- vysoké nároky nejen na sebe, ale i na okolí;
- někdy až přílišný konzervatismus.


Samozřejmě výše popsané neplatí na moje vrstevníky šmahem, v mojí generaci je spoustu lidí, kteří rezignovali a v rámci gaučinku jsou věčně nespokojení, aniž by pro změnu své situace cokoli udělali.


Co je pro Vás nejvyšší životní hodnota  (kromě zdraví)? Ráda si počtu, jako vždy.


Děkuji, že mě čtete. 

Konec hlášení. 
Pusu teta



Na kedlubně květák :)

17 komentářů:

  1. Možnost volby, ve všech oblastech a zakoutich života. To je to, čeho si cením hned po zdraví nejvic. Krasny článek a velmi pravdivý. Dnesni generace uz nema to srovnání. Snažím se to dětem připomínat.

    OdpovědětVymazat
  2. Velmi zaujimave, co pises. Nemam to vobec s cim porovnat, moji rodicia su priblizne o 10r starsi a moje prve spomienky na svet sa zacinaju v ranych 90'. Ale pripomenulo mi to jeden clanok .. pojednava sice o situacii v Amerike, ale je podla mna perfektne aplikovatelny na nas, po/revolucne deti.
    Kym nasi rodicia boli vychovavani k pracovitosti, ktora je oplatena slusnym a predovsetkym 'normalnym' zivotom, ist na vysku bol nadstandard, nehovoriac o materialnych nadstandardoch..generacia moja a este mladsia (hlavne mladsia, mam pocit :D) je vychovavana v domneni, ze mozu prakticky cokolvek, mozu byt hocikym, kym chcu, su jedinecni a prilis dobri na bezne povolania, bezny slusny zivot a uz az privelmi dobry na zivot 'normalny'. Vidim to trochu i na sebe, ak mam byt uprimna, a vo vnutri sa s tymto pocitom obcas konfrontujem, aby som sa zas vratila trochu naspat do reality ..
    http://waitbutwhy.com/2013/09/why-generation-y-yuppies-are-unhappy.html

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čo sa týka mladej generácie, úplne s tebou súhlasím. Vtĺkajú nám do hlavy, že sme výnimoční a môžeme všetko, čo sa mne osobne nie úplne páči. Áno, žijeme v slobode, avšak mnohí si neuvedomujú, že tú slobodu nám niekto musel "vydrieť". Všetci chcú byť niečo viac, ako naši rodičia, čo vo svojej podstate nemusí byť zlé, avšak všetko má svoje hranice. Všetci chuť študovať na Vysokej škole, mať prácu, kde zarábajú milióny, bez toho aby makali. Vzdelanie je úžasná vec, ale bohužiaľ u nás na Slovensku Vysoká školy neprodukujú vždy vzdelaných ľudí (je ich veľmi veľké množstvo, príjmu každého, aby naplnili stavy), neviem ako je to u Vás v Českej republike. Bežné práce, ktoré si VŠ nevyžadujú považujú mnohí za podradné a pomaly ich nemá kto robiť. Myslím si, že si máme ešte čo to vziať od starších generácií- naučiť sa pokore, pracovitosti a vážiť si aj iné hodnoty, ako sú "peniaze".

      Vymazat
    2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    3. Děkuji, Zuzko, za perfektní komentář. A děkuji rovněž za odkaz.

      Vymazat
    4. Já se přidávám k Martině, díky za ten komentář. Mám jedno dítko, které má velké pracovní ambice a jeho sen je věda, nejlépe v zámoří. Moc mu to přeju. A druhé, které je šťastné a spokojené v antikvariátu, kde pracuje a kde nikdy nebude vydělávat miliony (podotýkám, že tu VŠ má taky), věnuje se ve volným čase děckám, cestuje s batůžkem po světě a fakt moc hezky se sžili se svou přítelkyní - žije právě ten "normální život". A taky mu to moc přeju :-) Jen mě točí, když dostávám dotazy ohledně toho druhého, jestli to není málo a že je málo ambicioźní. Ne,není. On má prostě jen ty ambice úplně jinde.

      Vymazat
    5. Amen. Co může být pro mámu lepším pocitem než spokojené dítě.

      Vymazat
  3. Také jsem student 89 se vším, co to obnáší, přesně, jak jsi to shrnula. Vlečeme toho na bedrech hodně, něco je z dnešního pohledu až úsměvné, kdo neprožil, nepochopí. Hlavně nevybočovat z řady, vítána byla průměrnost... Materiální nedostatek některých základních potřeb zní jako sci-fi😱 Výčet toho, co je pro generaci student 89 typické, podepisuji. Hlavně se ale nelitovat, každá generace má tu "svou" dobu.. Ovšem vyučování v sobotu, jako náhrada za svátky, bylo otřesné!!! Díky za tvé úvahy, vždy mě to donutí zavzpomínat, hlavně na to dobré a na mládí jako takové☺

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, na našich bedrech toho leží víc, než má velbloud mezi hrby.

      Vymazat
  4. Ahoj, já ač dítko roku 82 taky vnímám jako největší hodnotu svobodu, protože pak můžeš dokázat vše, co si zamaneš a stále si toho, že nežijí za totáče vážím. Asi že se zajímám o veci kolem, srovnávám a pravidelně poslouchám Příběhy 20. století, ty by měly být povinné pro každého už na ZŠ... hezký večer, Bára

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, máš pravdu. Obecně je ve školství problém. Jak při výchově k občanství, tak i v předání elementárního ekonomického a právního minima.

      Vymazat
  5. Ahoj Marti, i ja jsem "Husàkovo" dítě, v roce 1989 mi bylo "Sweet sixteen". Vnímám to naprosto stejne. Pro mě je největší hodnotou svoboda a možnost volby. Držím opratě svého života pevně v rukou a je jen na mě jakým směrem ten život potáhnu. Ty možnosti, to je něco úžasného. Na druhou stranu jsem denne konfrontována s dnešní "mládeží". Učím na střední a vysoké škole. Někdy je to mazec a padne na mě splin z budoucnosti. Nevidím pokoru, nevidím úctu k autoritam, práva všechna, povinnosti žádné, obrovská pasivita na druhé straně vysoké sebevědomí, vždy mě jen uklidňuje to, že "život je naučí" ...v to doufám. Máme s kolegy oblíbeny vtip: "tihle mě na trhu práce nikdy neohrozí" Trochu smutné, ale je to realita. Samozřejmě to pořád zachraňují gymnázia a prestižní fakulty, ale přesto ten pocit "beznaděje" na mě občas doléhá. Díky za opět skvělý článek, tyhle mě bavi nejvíc.

    OdpovědětVymazat
  6. V ´89 som mala sladkých 15, akurát v prvom ročníku na gymnáziu. Stotožňujem sa s úplne všetkým čo si napísala, najmä ten záver, plusy a mínusy našej generácie. Som presne taká akú si opísala.
    Moje deti (teraz 13 a 8,5) nemajú ani tušenia čo sme si my zažili, tak ich s manželom občas a najmä zaujímavým spôsobom vťahujeme do našeho sveta, aby vedeli aké sme mali detstvo, ako sa študovalo, ako sme žili, ako musel môj otec isť pracovať do Ruska, aby mohli moji rodičia zaplatiť za moje bezplatné VŠ vzdelanie (mám 3 mladších bratov a študovala som mimo mesta svojho pobytu).
    A tie divoké roky potom, najmä u nás na SK. Odporúčam, ak máš záujem, pozrieť si film Únos.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za tip! Už koukám na film o filmu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Film bol ťažký, po jeho skončení úplné až ťaživé ticho a veľmi veľmi pomalý odchod z kinosály. V časoch, v ktorých sa príbeh odohrával, som bola študentkou na VŠ v BA a zvyšok príbehu sa odohráva v mojom rodnom meste.

      Vymazat