neděle 16. dubna 2017

O výchově a nevýchově aneb Geny stejně nepředěláš

Ahoj kamarádi!


Když jsem se Vás na Instagramu ptala na Vaše náměty na úvahová témata na mém blogu, téma výchovy dětí se opakovalo.


Bakalářská promoce před 2 lety

Ono je to dost pochopitelné, protože takřka každý rodič je bezpochyby zmítán pochybnostmi ("Dělám to dobře?"), obavami, nejistotou.  To asi eliminovat nelze.

Domnívám se, respektive jsem přesvědčena, že univerzální výchovný návod neexistuje.  Každé dítě je jiné.  Každý rodič je jiný. 
O co více schází návod, o to více musí nastoupit intuice a respekt k individualitě při zachování hranic a pravidel
Zní je to jednoduše, ale je to perná práce.
1995

1996


Nejsem povolána ke všeobecně platným zobecňujícím shrnutím, protože dítě mám jen jedno a nejsem odborník.  (A navíc, abych mohla tento článek vydat,  musím se autocenzurovat, abych nenarušila soukromí mého potomka).


Myslím, že každý rodič  (i rodič budoucí,  který děti teprve plánuje), primárně ví, jak to dělat nechce.
Tedy co mu vadilo na výchově od jeho rodičů, čeho se chce vyvarovat.  Kde nechce opakovat stejné modely, které považuje za chybu. 
Negativní příklad vždycky působí jako první impuls. 
U mě konkrétně byla výchova dost tvrdá, nesmlouvavá, bez dostatečné důvěry.  X zbytečných zákazů  (které děcko stejně  poťouchle obejde a akorát je ve stresu z "podvodu", který tak jako tak praskne). Braní úspěchů jako samozřejmostí, netolerance chyb. Takže ze mě vyrostl nechutný perfekcionista, co je navíc nesvůj, když ho někdo pochválí. 
Tudíž bylo jasné, že touto cestou fakt nepůjdu.
V Kaprunu sedíme jako fotbalisti:)
Oslava osmnáctin (zarytě zelenobílá bohemácká matka se pro radost dítěte oblékla červenobíle jako sešívka. Jedna z největších rodičovských obětí :))).


Na druhou stranu ale nejsem zastánce absolutní "nevýchovy". 
Mám averzi k momentálním skoro až módním trendům, zhusta zfanatizovaným  (obdoba "uklízecích" manýrů AnaKondy - viz článek "O falešném minimalismu aneb Selský rozum postačí" ZDE).


Když jsem si četla zásady oné nevýchovy, ve spoustě věcí souhlasím a vlastně jsem dle nich intuitivně postupovala. 

Nicméně na druhou stranu všeho moc škodí
Ona totiž na nevýchova klade na pinďata vysoké nároky, byť z jiného úhlu.  Nemůžu chtít po mrňousovi, aby se ke mně choval na mojí úrovni vyspělosti. 

A zároveň: rodič není kamarád, ale autorita.
V ideálním případě přirozená.
Děcko je parťák, osobnost, individualita,  ale absolutní rovnost s rodičem je dle mého názoru nežádoucí

Pokud se v optimálním případě v dospělosti z dítětě stane přítel, je to perfektní. 
Ale v době formování a růstu musí být základní pravidla, přes která nejede vlak. A ty stanoví rodič. 



Pokládám za důležitou diskusi s dítětem od útlého věku (kterou ale "moderuje" dospělý). 
Vysvětlování a přesvědčování děcka argumenty je sice nesmírně časově náročné a do jisté míry značně vyčerpávající, ale vyplatí se a později se  vrátí ve formě sklízení plodů.


Rodič by nikdy neměl promítat do dítěte své nenaplněné ambice
Dítě není nástroj

A na druhou stranu by rodič měl respektovat volbu dítěte (ano, moje dítě by rozhodně mělo lepší start do pracovního života, kdyby šlo na stejnou školu jako já.  Mohlo "zdědit praxi". Rozhodlo se jinak. Přemlouvat či nutit nemá smysl).


Zároveň rodič nemůže očekávat, je-li například extrémně zodpovědný a konzervativní, že děcko bude věčně vysmátý bohém. Anebo že ze sportovních rodičovských dřev vzejde mistr světa v čemkoli. 
Proto mám v záhlaví "Geny stejně nepředěláš". 

Občas má člověk pocit, že hledí do mentálního zrcadla a nemůže se divit, že vyčerpané unavené dítě reaguje obdobně vztekle odsekávačně jako jeho matka ve stejném rozpoložení.  Nebo když nemá náladu, tak ji prostě nemá. Jako jeho otec.


Už jsem někde napsala, že i kdyby se mi v životě nic jiného nepovedlo, dítě se mi povedlo. 
Jsem nesmírně pyšná matka. A mám na co.  Dítě je vzdělané, pracovité. Slušný a empatický člověk. 

Byla to fuška 24/7, ale stála za to. 
A celou dobu jsem musela dávat pozor, aby z jedináčka nevyrostl Jájínek, jak tak někdy u jedináčků bývá. Nevyrostl.

Jedinou věc bych udělala jinak, respektive méně urputně.
Těch 24/7 nebylo nutných,  mohla jsem si občas "odfrknout" a dítě předat do jiných rukou, nic by se nestalo a základ by zůstal stejný.

Maturitní ples


Zároveň zastávám názor o nezastupitelnosti matky, zvlášť zkraje života dítětě.  Příroda je příroda. A v tomto smyslu jsem úzkostlivým strážcem rozdělení rolí (jakkoli toto slovní spojení nesnáším). 
Na druhou stranu úloha otce je neoddiskutovatelná.
Proto v celém článku hovořím o rodiči, nikoli o jen matce.



V závěrečném shrnutí vyzdvihnu, že rodičovské lásky není nikdy dost.  A je to jedna z mála kategorií, která nemá hranice.


Jaké máte rodičovské zásady Vy? Nebo jaké je hodláte mít, pokud se na děti teprve chystáte? Ráda si počtu, jako vždy.

Děkuji, že mě čtete. 

Konec hlášení. 
Pusu teta



P. S.: Ostatní úvahy naleznete v blogovém vyhledávači pod štítkem "Tetalife".

8 komentářů:

  1. Skvělý článek i fotky! Zrovna včera mi muž řekl, že bych mohla být na děti (5,5 roku a 21 měsíců) trochu hodnejsi, takže zpytuju svědomí a přemýšlím i o svém dětství, snažím se definovat svůj postoj k výchově, k dceram. Vím, že jsem spíš policajt, ale zároveň i liny rodič, co dětem nechává v zájmu zachování duševního zdraví volný prostor. Jako ne zcela vyrovnaná osobnost s tím bojuju, ale bohužel stále dokola opakuju ty samé chyby, které si paradoxně uvedomuju :-( Je to těžký.

    OdpovědětVymazat
  2. Marti, opět krásné čtení. Já o sobě jako o rodiči pochybuji každý den. Máme též jedináčka, dcerku, brzy ji bude 10 let. Už teď jeví typické znaky jedináčků: je ambiciózní a perfekcionalista, neustále se boji, aby nás nezklamala. Přitom my absolutne nejsme ambiciózní rodiče, žádné projekce nenaplněných ambici, vůbec. Přesto to v sobě má a momentálně to intenzivně řešíme. Ve škole i ve sportu. Je to docela oříšek. Přitom bych řekla, ze děláme maximum aby taková nebyla, je to totiž pro ni dost vyčerpávající a do života to není úplná výhra. Přitom chválíme, chvalime, chvalime, když se něco nepovede chvalime případně nad tím mavneme rukou, neprozivame to. Ona to prožívá dost. Asi je to opravdu nějaká její genetická výbava podpořena tím, ze je jedináček. Těžko říct. Jinak vždycky říkám, že je to dítě za odměnu-úžasné, bezproblémové, poslušné, hodně. Vše se muže samozřejmě změnit mávnutím kouzelného proutku neboli příchodem puberty....uvidíme. Jinak jako ve všem platí "zlatá střední cesta" Dítě má mít v chování stanovené hranice, mantinely a ty mu určuje rodič. Proto neuznávám tzv. "nevychovu" dovedenou do extrému, to je prostě špatně. Stejně jako neuznávám extrém na druhé straně v podobě přísných zákazů, příkazů, trestů atd. Nesnáším "vydírání " ve výchově typu:" Jestli to jeste jednou uděláš, stane se to a to...." nedej bože: " jestli to jeste jednou uděláš, nebudu te mít rada" .....to je za mě hnus s fatálními následky. Myslím, ze opravdu je jedno univerzální pravidlo a na tom se shodneme: dostatek lásky, ten když dítě pociťuje od malička, pořád až do své dospělosti, je to výhra a obrovský bonus do života a to i do role rodiče.

    OdpovědětVymazat
  3. Marti, super článek! Mám stejný názor i postoj co se výchovy týče. Moje neteř má nevýchovu a já bych to nesnesla, na druhou stranu je mi jí líto, zdá se mi, že je bez řádu a nějakých hranic taková ztracená. Není to teda asi nevýchova podle zmiňované metody, ale celkově postoj ať si dělá co chce, nebudeme jí křivit povahu... U prvního se mi nejvíce vyplatilo, kromě spousty lásky a vždy otevřené náruče, vysvětlování, celkově komunikace a hlavně důslednost. U mladšího, tomu jsou dva, postupuju stejně, i když je to s ním náročnější, je to tvrdší a vzpurnější povaha :-D Snad se nám podaří je na život dobře připravit. Pěkné Velikonoce :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Marti, mám taký dojem, že sme mali, keď nie rovnakých, tak minimálne obdobných rodičov vychovávajúcich veľmi podobne.
    Ja ako prvorodená dcéra s tromi mladšími bratmi som to nemala ľahké, ale ako zisťujem, robím rovnaké chyby (i keď dúfam, že ich je oveľa menej) ako moja mama.
    Deti máme dve, sú úžasné ! Dcéry majú, staršia čerstvých 13 a mladšia 8,5.
    Sú dokonalé ! I keď nie mojou zásluhou.
    Zaujímavý a pre mňa dosť ťažký článok.
    Uvidím čo z našich detí vyrastie (dúfam) a akí budú z nich v dospelosti ľudia a dúfam, že naša výchova na nich nezanechá zlé stopy.
    Že budú vo svojom živote spokojné a šťastné a že budú robiť to čo ich baví.
    Najmä staršia má veľmi ťažkú povahu a temperament pre ľahký život, mladšia je taký easy človiečik s kopou kamošov.
    Uvidíme.

    OdpovědětVymazat
  5. Marti, tvé články mě baví! V hodně pasážích se najdu. Výchova je oříšek a geny jsou (někdy) svině😂 Já si (zatím) nestěžuju, dcera je hodná, bystrá a empatická... uvidíme co přinese puberta. Jedno bych chtěla zmínit a to je důvěra - dceři proste nelžu( manzel výjimečně) a na tom si zakládám. Zkrátka netlačit na pilu, s citem a používat zdravý rozum...osvědčilo se mi (zatím) nejen u výchovy. Měj hezký a pohodový večer 😘

    OdpovědětVymazat
  6. Já vždycky žasnu, když vydáš nový článek, kolik toho máme společného, tak nějak bych to asi psala sama... Přidávám se do klubu potomka tvrdé výchovy, který ať se snažil seč mohl a chtěl (pak už ani nechtěl), tak to nestačilo. Přesně jsem tehdy věděla, co jednou dělat svým dětem rozhodně nebudu. Důvěřuji jim a nenutím je tím lhát a podvádět, ovšem hranice vždy stanovené měly a myslím, že se to vyplatilo. Jasně, ze byla období, kdy to trochu drhlo, ale obecně se dá říci, že základy mají pevné 👍 A také si zpětně říkám, že jsem si mohla někdy trochu odfrknout, ale to bych za sebou nemohla mít tu pedantskou výchovu, tak jsem také fungovala 24/7😁 Mej se hezky a piš dál, moc mě to baví, jsi má "krevní skupina".

    OdpovědětVymazat
  7. Dík za článek, v podstatě bych řekla, že výchova nás našimi rodiči byla hodně podobná, ono to bylo asi poplatné době- zákazy, příkazy, netolerance a z toho dodnes plynoucí odstup. Se svýma dětma už máme úplně jiné vztahy.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za krásný článek. Já výsledky své výchovy ještě neznám neb mláďatům bude teprve 15😉 Mohu pouze tušit dobrý konec, ale dopadnout to může špatně i přes dobrý základ,bohužel. V téhle oblasti jsem totiž trochu skeptik a za to může 25 let na ZŠ. Zatím si však nemám na co stěžovat. A teorii o genech můžeme,alespoň co týká chování, dokonale potvrdit😁 Mladý pán je totiž dokonalý mix mě a manžela, až je to občas k smíchu.

    OdpovědětVymazat