Ahoj kamarádi!
Dnešní článek bude zamyšlením o lidském vnitřním světě.
Nechci, aby úvaha vyzněla jako motivační článek (motivační písánky bytostně nesnáším a u motivačních citátů bych porodila ježky bodlinami napřed) a není tak pojata.
Zároveň jako laik nemám ambici a ani právo fušovat psychologům do řemesla.
Ráda bych tyto řádky pojala jako osobní náhled, neboť mám už poměrně dost odžito a prošla jsem a stále procházím určitým vnitřním vývojem jak z hlediska objektivního (kdy mě formuje dění okolo), tak i subjektivního (kdy sama na sobě pracuji).
Absolutně se necítím povolána "kázat" nějakou správnou cestu, každý to máme nastaveno jinak.
A navíc jsem si sama vědoma, že moje cesta zdaleka není vyšlapaná tak, aby se po ní dalo jít bez různých zatáček, vedlejších cestiček a někdy bohužel i kruhových objezdů, z nichž se jen obtížně hledá výjezd.
Definovat sebevědomí je ošemetné, protože se jedná o kategorii obtížněji uchopitelnou, nezměřitelnou a nevměstnatelnou do tabulek.
V globálu si myslím, že sebevědomím disponuji.
Rezervy v některých oblastech ještě jsou, zatímco v jiných jsem na pohodu, jak uvedu níže.
Myslím si, že aby člověk měl vyváženou míru sebevědomí, musí nejprve dojít k sebepoznání, k sebeuvědomění, k sebepřijetí - až poté se zformuje sebedůvěra.
Dojití k sebevědomí je znakem dospělosti. Milé děti, jsem dospělá až od čtyřiceti :).
Domnívám se, že sebevědomí je souhrnný pojem zahrnující několik oblastí:
- postoj sám k sobě (vnitřní svět) a spokojenost se sebou
Z jiného úhlu pohledu jsem se tohoto tématu dotkla ve článku "Je věk jenom číslo?".
Tady mám co zlepšit, neb jsem na sebe stále příliš přísná.
Vnitřní dráb je dosud přítomen, byť jsem mu postupem let přeci jen do značné míry zatrhla tipec.
Spokojená sama se sebou stále plně nejsem, ačkoli s tím umím slušně žít a nijak zvlášť mě to neomezuje ani nestresuje.
Smíření s vlastním já bezpečně ano, plná spokojenost dosud ne - lapidárně řečeno.
- postoj k okolí
V tomto ohledu jsem na pohodu.
"Take it or leave it" - je mi zcela jedno, jak okolí nazírá na mé konání, dělám to, co vyhovuje mně.
Co kdo o mně potajmu pokoutně říká, je jeho věc.
Na druhou stranu ale umím popřát sluchu opačnému nebo jinému názoru a kritika mi nepřekáží.
Jiný názor je naopak obohacující, je-li podložen argumentací.
Bránění se kritice pokládám za znak nevyspělosti.
A staré dobré "Nad nikým se nepovyšuj, před nikým se neponižuj" nikdy nezklame.
- partnerské vztahy
V této oblasti (ve vazbě na sebevědomí) mám život v rovnováze.
Základním heslem budiž respekt.
Respekt přináší rovnocenný postoj bez nezdravé závislosti jednoho na druhém.
Umím projevit názor a umím si vyslechnout ten druhý.
- pracovní zařazení
Znám své přednosti.
Předností dovedu využít v maximální míře.
Umím zformulovat požadavky a argumentaci pro to, abych mohla říci ano i abych mohla říci ne. Říkat ne mi nepřekáží.
Co neumím, respektive jemněji - co mi nesedí, je přijetí pochvaly.
Možná s mým nechutným perfekcionismem souvisí, že beru něco, se mi povede na sto procent jako samozřejmost, jako "má to tak být, tak co všichni okolo toho děláte serepetičky".
Už umím vypnout a přeřadit mozkovým závitům na režim odpočinku.
Ještě musím upravit poměr volna a práce, práce je pořád ve značné převaze. To souvisí s tím, do jaké generace náležím (zejména s ohledem na postoj k pracovnímu životu) - o tom napíšu třeba někdy jindy.
- vzhled
Spokojenost s vnější slupkou stran těla ještě úplně nedávám.
Ohledně obličeje - už jsem si zvykla :).
Nechci si hrát na dvacítku - mému synovi je přes dvacet. Na skoro pade to není špatné.
Neguji invazivní i neinvazivní zákroky, spoléhám na kvalitní a vhodnou péči.
Nebudu tvrdit, že se občas ráno při rozsvícení světla v koupelně neleknu...
S tím tělíčkem je to slabší.
Nerada se vystavuji v plavkách, necítím se komfortně. A navíc jsem bílá jak prašan.
Řeším to pareem.
Ale pozor, poslední léto jsem se už vylepšila. Když jsme měli pár dní na letní dovolené kupodivu léto, už jsem se bez parea mýrnyx týrnyx promenádovala po celém areálu jezerního koupaliště.
(Teď jsem si vzpomněla na tu super starou scénku s Jiřím Lírem a Laďkou Kozderkovou "Techtle mechtle". V duchu scénky trochu poupravím předešlou větu: mýrnyx ano, na týrnyx musím ještě zapracovat :)).
- komunikační dovednosti
Jsem ostřílený pardál, nemám potíže.
Jsem-li o svém názoru přesvědčena, hájím si ho.
Miluji diskuze, v argumentační výměně jsem dobrá.
Nemám problém sdělovat úsudky, které jsou druhé straně nepříjemné. Jedu rovinu.
Když se shrnu: jsem sebevědomá nejvíce v partnerství, v postoji k okolí a při komunikaci s ním a v práci. To, co je "navenek", v tom jsem se vyvinula ke své pohodě.
To "dovnitř" má pořád ještě rezervy.
Na zvláštní článek by asi vydala úvaha, co obecně není projevem sebevědomí a co se za sebevědomí mnohdy mylně vydává.
Jak to máte se spokojeností s Vaším vnitřním světem Vy? Ráda si počtu, jako vždy.
Děkuji, že mě čtete.
Konec hlášení.
Pusu teta
P.S.: Ostatní články se zamyšleními nad rozličnými životními situacemi a postoji naleznete pod štítkem "Tetalife".
 |
| Mám nové plavky z Trioly a pareo jsem si k nim nekoupila :) |
Já tvé články žeru! Já jsem zatím taky nedospělá... ale pracuji na tom!
OdpovědětVymazatDíky moc. Jj, je to dlouhá cesta; )
VymazatPřiznám se, že to takto shrnout nedovedu a nevím, jak na tom vlastně jsem. Vím, že mi to nyní vyhovuje. Já už dělám jen věci, které mi dělají radost. Nestydím se za to. Jen to co mne baví...
OdpovědětVymazatTy plavky jsou krásné! Určitě ti budou slušet.
Děláš dobře! Plavky byly za vynikající cenu; )
VymazatAhoj Marti, koupila sis krásné plavky, Triola umí... Jinak moc hezký článek, ráda bych napsala, jak to mám podobně, ale bohužel. Jsa generačně podobně jako ty, táhnu si to nesebevědomí z minulosti. Moc se nechválilo, když se dařilo, byla to samozřejmost, naopak neúspěchy se docela pitvaly�� Snažím se na sobě sice pracovat, ale jako tobě se mi to tedy nedaří��
OdpovědětVymazatNaše generace si toho sebou vláčí mraky....jak závaží. Možná jednou napíši něco o Generace STUDENT 89.
VymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatMarti, moc ráda jsem si tento článek přečetla. Pěkně si teda popřemýšlím, ale sama za sebe takovéto shrnutí budu moci napsat bůhví kdy. Jinak mně se v Triole zalíbila noční košile s velrybou, ale ty tvoje plavky taky nejsou k zahození ;-)
OdpovědětVymazatĎakujem za možnosť nahliadnuť do Tvojho sveta. Ako vždy to bolo zaujímavé.
OdpovědětVymazatČO sa týka mňa, aj keď mám 42, musím a chcem ešte popracovať na sebe. Minulý rok som utrpela životný šok, z ktorého som sa dúfam už dostala, ale spracované ešte nie je všetko a vonku z toho tiež nie som úplne.
Ale, snažím sa a viem, že to pôjde. Chce to len čas a snažiť sa nič neuponáhľať.
Takže, v globále ešte dospelá nie som.
P.S. K takýmto plavkám sa pareo nenosí, oni sa nosia samé
:).
Mně se motivační články určitého druhu vcelku líbí, ale není nad úvahy těch, které již mají něco odžito. Obzvláště jsou-li to úvahy moudré, což tahle bezesporu je. Nechci, aby to vyznělo jako podlézání, je to můj názor. Čím jsem starší, tím jsem totiž upřímnější...Což ostatně může částečně svědčit o určitém sebevědomí. Přesto si myslím, že dostatečně sebevědomá nejsem, i když jsem 40+. Ledacos jsem prožila, dokázala, na něčem ještě musím zapracovat...Ale uvědomuji si to. Být spokojená sama se sebou, se svým životem, to je můj cíl. Mám úžasný základ, skvělou rodinu a to ostatní se doladí časem 😉 A děkuji, žes mě donutila nad tím popřemýšlet 😃
OdpovědětVymazatMotivacni citaty na socialnich sitich nemuzu vystat. Ptijde mi. Ze to pisou a postujou hlavne ti, kteri maji s motivaci a sebevedomim problem. Ale na siti se nehodi ukazat se v pravem svetle frustrace, znudenosti nebo neuspechu. S prijimanim pochval jsem na tom byla stejne, ted uz mi to prijde prirozene a jsem za ne rada :). Asi je jedno jestli je cloveku 15 nebo mu tahne na 30. Kdyz je clovek vychovany v rodine, ktera klade duraz na uspech nebo nektery z rodicu je hodne uspesny, zustane mu to do zivota. Obcas mam silne nutkani k neustale praci, nedokazi nic nedelat. Nestacil mi cely uvazek, nabrala jsem si i vikendy, cire silenstvi nebo uchylka? V tomto ohledu bych se rada naucila dusevne odpocivat, laka mne meditace, ale je to beh na upltra dlouhou trat. Co se tyka spokojenost s vlastnim telem. Prekonala jsem hrozne stavy, kdyz jsem behem roku pribrala 20 kilo. Muj pritel mi tak pomohl, ze to ani nejde popsat. Nestydim se do plavek a pohledy ostatnich neresim ;), je to ocistujici :). Na oblicej pouzivam kvalitni peci i makeup, hezci jsem se nijdy driv necitila. Tvoje uvahove clanky jsou jeste lepsi nez ty kosmeticke, ctu si je nekolikrat za sebou, abych je pobrala, ale tesim se na dalsi.
OdpovědětVymazatO teme sebavedomie by som mohla napisat diplomovku. V podstate najvacsiu cast svojho zivota som ho dlho postradala a trapila sa a bojovala sama so sebou. Najlepsia kamaratka mi doslova povedala, ze som si sama nad sebou vyrobila obrovsky bic, ktorym sa cely zivot nemilosrdne praskam. Po 40dsiatke ale prisiel akysi zlom. Zacalo ma dost vyrazne hnevat, ked som videla, ze ludia, ktori su objektivne za mnou, ma predbiehaju akoby nic, len preto, ze si veria. A tak som sa zacala sama k sebe spravat trochu inak. Cokolvek sa mi udeje, snazim sa sama k sebe pristupovat ako k najlepsej kamaratke. Odrazu som k sebe ovela zhovievavejsia, viem si viac veci prepacit, viac si viem dopriat, viac odpustit....ked si neviem rady alebo ma zase zacnu prenasledovat vycitky a sebedestrukcne myslienky perfekcionizmu, vzdy sa spytam sama seba...ako by si poradila svojej priatelke? Co by si jej povedala? A prichadzam na to, ze k NEJ by som sa spravala ovela laskavejsie, chapavejsie a velkorysejsie...nez sa spravam sama k sebe. Jednoducho povedane - ucim sa mat rada samu seba. Lebo je preco. Je to ale proces, ktory sa raz dari lepsie a raz nie. Obavam sa, ze v mojom pripade je to proces na cely zivot. Lebo ako si aj ty napisala, nesieme si toho zo sebou dost - z detstva, z vychovy atd.
OdpovědětVymazatA este jeden postreh si neodpustim napisat. Cim viac som sa snazila, cim viac som si myslela, co vsetko zvladem a dam v zivote....tym castejsie som videla, ze som zaradena (okolim a ludmi) do kategorie...ta to zvladne. Tej netreba pomahat. Dokonca to zaslo az tam, ze moj vynimocny vykon bol povazovany za standard, o ktorom nie je potrebne sa zmienovat.A ak som nedajboze polavila, tak odrazu sa vsetci s prekvapenim cudovali a hovorilo sa o mne az vtedy. Naopak zeny z mojho okolia, ktorym sa permanentne pomahalo...ktore permanentne nezvladali ani cast toho, co som bezne odvadzala ja...tak tie boli zaradene do kategorie princeznej, ktora ked prelozila krizom dve slamky...tak sa o tomto uspechu dlho a vela rozpravalo, chvalilo.....a ja som nebola schopna pochopit, preco by som mala hiiikat nad niecim, co ja davam lavou zadnou....
Prepac, ak som sa rozpisala...ale clankom si mi brnkla na citlivu strunu.