Je věk jenom číslo?

Ahoj kamarádi! 

K dnešní úvaze mě přivedl jeden milý komentář zde na blogu, v němž mi čtenářka píše, že  je ráda za blog někoho, kdo se "nebojí žít život i po čtyřicítce".

Jak víte, neposlušné tenisky jsem rozervala hluboko v  minulém století, razítko na maturitním vysvědčení dávno oschlo a vysokoškolský diplom v prachu leží. 

A tak si říkám, je věk jenom číslo nebo "nevyhnutelnost" podmiňující naše chování v té které životní etapě?  Myslím, že  kombinace obojího. 

Věk je především stav mysli.

Zpruzelá unuděná pětadvacítka trávící život válením si kejtiček u seriálů pro slabomyslné může být mentálně starší než aktivní pětašedesátnice. Stejně tak nemusí být moudrost výsadou stáří a (zdravá) bezstarostnost doménou mládí.

Tělo si od určitého bodu zlomu dělá, co chce - zmírnit lze,  zastavit nikoli.  Osobně nemám ráda umělotiny a vycpaliny (nikomu to neberu, ale sama s dílem  přírody bojuji neivazivně).

Kdyby se mě někdo zeptal, zda bych chtěla, aby mi bylo znovu 18, 20 nebo 25, okamžitě vykřiknu: ani za nic!

Všechno znova....ne, díky.

Brala bych z hlediska sil  (a ještě čerstvého vzhledu) 32.

Mentálně jsem ale byla nejvíc v pohodě až ve 40.

Můj život by se dal v etapách shrnout jednoslovně zhruba takto:
20 - dychtění
25 - očekávání
30 - akceschopnost
35 - vyzrálost
40 - zklidnění
45 - smíření.

(Co bude dál, se uvidí:).  Hlavně to nesmí být odevzdanost - nezájem - zahnívání, koneckonců končící tak jako tak sypkým stavem v plechovce).

Největší depku z věku jsem měla ve 35, kdy mě  s pětiletým předstihem popadl  strach ze čtyřicítky  (to jsem byla ale husa!). 

Když čtyřicítka  nakonec přišla, ani to se mnou nehnulo.  Ba naopak, najednou jsem se konečně naučila žít sama se sebou v míru a přestala být sama sobě drábem, dozorcem a tyranem s přehnaným tlakem na výkon a perfekcionismus.

K tomu jsem měla dojít už ve třiceti,  nicméně "lepší pozdě než později anebo nikdy". Tak moc se mi ulevilo!

Od té doby se řídím heslem "take it or leave it". Dělám to, co pokládám za vhodné já a pokud s tím má někdo problém - zdarec, můj problém to není. 

• Výhodou čtyřicítky (za předpokladu porodu v nizším věku) jsou větší děti, které už nepotřebují péči 24/7, takže se matka konečně může více věnovat i sobě. 
• Výhodou zachovalé čtyřicítky je i to, že se pořád může líbit o 15 let mladším chlapům  (zvlášť ve tmě, mlze a na kilometr:)), což by u pětadvacetileté ženy zavánělo rozdáváním cukrátek u brány školního hřiště. 
• Výhodou čtyřicítky je nepřenosná zkušenost. Už je hodně odžito, v dobrém i zlém, proto se snadněji eliminuje podstatné od nedůležitého a neztrácí se čas  (který - mrcha jedna zlověstná - běží stále rychleji).
• Výhodou čtyřicítky jsou "vlastní nohy". Pokud soběstačnost (zdaleka nejen materiální) v tomto věku chybí, je potřeba s tím hýbnout. 
• Výhodou čtyřicítky je znalost osobního stylu,  již žádný pokus - omyl.  
• Výhodou čtyřicítky je schopnost potlačit nežádoucí a vyzdvihnout žádoucí  (po každodenním ranním úleku při rozsvícení světla v koupelně). Jen je to nějak čím dál tím dražší :).

V pětačtyřiceti platí zhruba totéž, jen ti o 15 let mladší chlapci již začínají mít první šediny :). Bohužel to, co ještě ve čtyřiceti šlo vizuálně zamaskovat, se o pět let později holt musí s grácií přiznat.  

Hnacím motorem stárnutí je rezignace.

Heslo "to už nemá cenu" působí jako spolehlivý zabiják ženství.

A jestli jsem spokojená sama se sebou?  Ne :). Ale už mi to nevadí v žití.

Co Vy pokládáte za "ideální" věk? 

Děkuji, že mě čtete.

Konec hlášení.

Pusu teta 

P. S.: Když už jsem nahoře zmínila prastaré maturitní vysvědčení, nelze při tomto tématu nevzpomenout závěr mé maturitní písemky, v němž jsem citovala Edith Piaf: "Teď můžu umřít, žila jsem dvakrát". Holky (a kluci), letí to fakt rychle, musíme si užít každou hezkou chvilku. 

Nádraží Forever